18.12.10

Výlet

Zatímco v kuchyni bublají opět kosti na vývar, je čas osvěžit svou webovou prezentaci novými zážitky.

Ve čtvrtek se konal náš pracovní vánoční večírek ve Vídni. Po hodině v práci jsme tedy ve čtvrtečním dopoledni vypnuly počítače a vyrazily v silné sestavě reprezentovat českou pobočku naší kanceláře. Bylo nás celkem pět. Martina, Jana - sekretářky, a tři koncipientky - já, Mirka a Iva. Do hlavního města Rakouska jsme se přesouvaly pět hodin vlakem Eurocity. Potvrdily se mé zkušenosti s tímto typem železniční dopravy, a to, že až na rychlost a "nové" sedačky žádný nadstandart nenabízí. Standartně bylo ve vlaku zima a standartně vlakové záchodky buďto nefungovaly, nebo byly, no...špinavé. Nicméně jsme dorazily bez zpoždění a obohaceny zejména Ivinými historkami ze života. Přesun metrem do hotelu proběhl také bez překážek a tak nám již od pěti večer nic nebránilo plně se věnovat přípravě na tu velkou večerní událost.

Událost byla fajn - zejména proti tomu, jak jsem z ní byla dopředu vyděšená. Nejdřív nás tedy organizátoři donutili svléknout si kabáty, aby nás mohli téměř polonahé nahnat přes otevřený dvůr do ledové místnosti s výstavou nějakého rakouského pána, který proslul tím, že byl mentálně retardovaný, a tudíž asi nějak cool. Jeho umění mě vůbec nezaujalo, i proto, že jsem měla velký hlad, a tak jsem byla ráda, když nás nahnali zpět do "ateliéru" k našim stolům s pečlivě připraveným zasedacím pořádkem, a poté, co jsme si vyslechli nad očekávání hezký projev, začali servírovat předkrmy. Ty byly chuťově velmi intenzivní, na pohled zajímavé a v italském duchu. Další (dva) chody probíhaly formou bufetu - nejprve různé teplé variace mas (ryby, roastbeef, kuřecí po indicku), zeleniny a polenty, a poté dezerty, z nichž jsem ochutnala jen vanilkovou zmrzlinu s ovocnými polevami. Ve dvanáct nás opět minibusy odvezly zpět do hotelu, kde jsem s velikou úlevou zapadla do postele a spala do půl deváté. Po deváté ráno jsme měly s děvčaty sraz na snídani, volném to pokračování večerní žranice. Původně jsme se chtěly nasnídat rychle a proběhnout si ještě alespoň kus Vídně, samozřejmě jsme ale podlehly nástrahám bufetu a protáhly brunch do půl jedenácté. Takže už zbyl čas jen nakoupit suvenýry a vyjet na nádraží. Cesta zpět utekla stejně rychle, jako tam, a konverzace se nesla ve stejném, na můj vkus holt až příliš feministicky laděném, duchu.

Proto byla večerní rozlučka s Evou a Marion, skvělými děvčaty, které znám z Innsbrucku, moc příjemným osvěžením. I když ten jejich Erasmus v Praze utekl asi pětkrát rychleji, než jsem chtěla.

Dneska jsem si rozbalila svůj dárek k vánocům - tlakáč od Tefalu, a uvařila v něm k obědu kuřecí stehna se zeleninou. Teď pak už asi čtvrtou hodinou vyvářím své oblíbené telecí kosti a snažím se vytvořit ten výše zmíněný vývar - i když bych se měla snažit spís vytvořit rígo :)

11.12.10

Jak přežít vánoce - aneb vánoce v hlavě

Tak obecně prý platí, že vánoce jsou obdobím klidu, rozjímání, domácí pohody a všudypřítomné lásky. Že dáme všem najevo, jak moc je milujeme nejlépe tím, že nakoupíme dárky, jejichž cenu budeme splácet po několik měsíců, budeme desítky hodin šůrovat obydlí až do mikroskopické čistoty a na konci se na sebe budeme zubit pod stromečkem a extaticky prožívat radost z darů.

To jsou samozřejmě naprosté kecy.

Anebo jinak. Svátky mají svou podstatu a tradici, a určitě na tom všem něco je. Ale určitě nejsem sama, kdo tak nějak tuší, že něco na těch celých vánocích je ztuchlého. To něco je těžko popsatelný tlak společnosti, který nás všechny provází na každém kroku a stahuje k průměru. Nenápadně nám krade naše vlastní touhy a nápady, a po krůčkách nás pasuje do jedné šablony. Zvláštní sociální jev, který se projevuje v naší pracovní kariéře, struktuře výdajů domácnosti, trávení volného času i vztazích s přáteli. Na vánoce pak tato pravidla říkají, že musíme být dokonalí - mít perfektní dárky, skvělou večeři, dokonale čistý byt a k tomu ještě, a hlavně, se mít rádi. Jako výsledek v období vánočních svátků polovina lidí dostane tiky a druhá deprese a hysterické záchvaty z toho, co všechno se nepovedlo/nestihlo, a většina se těší, aby už to šílenství proboha bylo skrku.

Vánoce jsou křesťanský symbol, a i když jsem toho z Bible moc nepřečetla, tuším, že mimojiné mají značit naději a nový začátek. Proto bych chtěla všem, kteří dočetli až sem, popřát, aby tentokrát tohle období strávili tak, jak opravdu chtějí. Aby si nenechali tím obecným průměrem diktovat, co mají a co musí. Aby si uvědomili svoji krásu a hodnotu toho, co přinášejí na tento svět, a čím jsou ostatním vzácní. Zastavme se na chvíli, poslouchejme se, a buďme prostě rádi, že jsme - udělejme si takové naše vánoce v hlavě.

20.11.10

Kreativita

Kreativita je taková vlastnost, která dovoluje člověku opouštět zaběhnuté vzory myšlení a tvořit pak nové věci. Tato vlastnost nejvíce chybí jednomu evropskému národu...a to Němcům. Včera jsem s Mirkou vysedávala po práci v CH v pasáži Rokoko. Popíjejíc z velikánských hrnků obrovské porce kofeinu s příchutí Tiger jsme rozebíraly vše možné, nakonec však jsme skončily u pomlouvání německého národa. Mirky zážitky z Německa, kde střídavě na několika místech žila po tři roky, vůbec nekorespondovaly s mými romantickými vzpomínkami na Innsbruck. Němci jsou údajně zabednění tupci, kteří se ještě zdaleka nedostali z posedlosti svou čistou krví, řádem a disciplínou. Když se Mirka naštvala skutečně do vysokých otáček, naznala jsem, že je čas odejít na pivo s Mírou, kde jsme Mirčiny teorie dovedli k dokonalosti.

Kreativita každopádně, ač je podmíněna vlohami, nepřichází ani pak sama. Aby člověk něco vytvořil, musí myslet. Nové věci vznikají v potu tváře - ať se jedná o chemické vzorce, modely řízení podniku nebo skládání hudby. Bohužel to platí i co se týká blogování. Tvůrčí krize přichází zejména s pravidelným řádem (a jsme zase u těch Němců). Každý den osmapůlka v práci je kreativity spolehlivý zabiják. Chce to nějaké vzrůšo. Do středy musím odevzdat Raport! Jawohl!

13.11.10

Popocafé...

Autorka tohoto blogu nemá ráda přehnané výmluvy, které většinou pouze zakrývají lenost bloggerů blogovat. Nicméně autorka tohoto blogu by také předem ráda uvedla, že neměla v posledním měsíci čas blogovat, jelikož
a) odvezdávala diplomku
b) obhajovala diplomku
c) hledala si práci
d) šílela, že nesežene práci
e) našla práci
f) začala pracovat, a konečně
g) šílí, že nezvládne práci.

Takže vše je v naprostém pořádku a věci jsou zase při starém. Nakonec jsem nešla do veliké zahraniční kanceláře. Ani do velké české kanceláře. Nastoupila jsem, vedena citem (a panickou hrůzou, že neseženu žádnou práci), do malé rakouské kanceláře. Jelikož cit bývá poměrně slepý, začínám prozřívat teprve v průběhu pracovního procesu, zatím se však tamní poměry zdají all right. První překážkou k tomu, abych se stala naprosto loajálním zaměstnancem je, že jediný přístroj na kávu je Nespresso, a náplně si musíme kupovat sami. Toto je velký problém a budu se ho snažit s časem řešit. Zřejmě si koupím kelímky na kávu a budu si vařit espresso s mlékem na cestu do práce do metra, kde se stejně jako krtek nudím.

Jako nová koncipientka se mnou do práce nastoupila Mirka. Mirka je rodilá mluvčí německého jazyka, je hrozně společenská a chytrá. Má LLM a je JUDr. Bohužel taky má přítele.

Míra si včera koupil HTC Desire, takže mám víkend pro sebe. Zrovna si chatuje s kamarádem.

4.11.10

Odkaz

Můžu vytvořit nekonečný řetězec odkazů na svoji osobu? Nevím, vpravo ale jeden je. Jsem slavná. Gratuluju si :)

6.10.10

Otevřená hlava

Otevřená hlava se hodí, otevřené myšlení je základem správného uvažování. Na de-egoizaci JXD doporučuje marihuanu, jiní nic.

Hlava

Takové myšlenky mi dnes běžely hlavou, když jsem otevírala ústa na Evičku, jež mi v nich prováděla operace přerůzné. Nejdříve destrukci starého, aby posléze mohla přistoupit ku zbudování nového, krásného, čistého a umělého. A mou jedinou úlohou bylo správně si odsát sliny a zbytky zuboviny, moc sebou nevrtět a držet hlavu otevřenou. Musím přiznat, že dvě a půl hodiny intenzivního vrtání a svícení bílým světlem přímo do očí mi způsobily stav mírného rauše. Což je ideální pro finišování a posílání diplomky k vytištění.

29.9.10

Zdál se mi sen

Tato noc byla na sny bohatá. Jeden byl obzvláště fajn...vzbudila jsem se, podívala se na telefon, bylo na něm něco po desáté. Musím vstávat, řekla jsem si...ale ještě si chviličku poležím a probudím se. Musím se...probudit..samozřejmě jsem usnula, zdály se mi sny o pohovoru, o salátu jako kytka a do nich hrála Mad About You od Stinga. Pak jsem se probudila. Bude pozdě! Znovu jsem nahmátla telefon na nočním stolku. Bylo něco před desátou.

26.9.10

Co se stalo se Zdeňkem Pohlreichem?

Tak jsem si včera před spaním pustila show Zdeňka Pohlreicha, toho pána z Prakulu a tý paní, co neznám, Na nože. A mám chuť na ty nože vyzvat tak akorát Zdendu. Proč? Tak pěkně od začátku.

TV Prima vysílala velmi divácky úspěšný pořad "Ano, šéfe." Mnoho lidí si ho oblíbilo, nejen podle vlastního příkladu bych řekla, že i těch lidí, kteří tu televizi zapínali právě jednou týdně a to na "Šéfa". Formát byl zajímavý, humorný a svižný, různá místa, různí lidé. Aktěři vyměnili trochu toho svého soukromí za skutečnou pomoc, Pohlreich skutečně uměl najít slabiny restaurací a navíc jim pořad dodával publicitu a většinou i dobré jméno. Podařilo se najet na právě vrcholící vlnu "Foodtainmentu"(copyright), tedy současné situace, kdy se tak trochu vracíme k tomu, co jsme pozapomněli, tak trochu je u nás každý znuděnec z kanceláře kulinárním snobem a gumetem a myslí si, že mořská sůl solí jinak, než normální.

Zdeněk Pohlreich je kuchař, part time pedagog a šoumen. V pořadu Ano, šéfe nám mohl vadit ten zbytečný tyjátr, každopádně ale šlo o vaření, Pohlreich byl svůj, vtipný a tak nějak jsme z toho všeho cítili, že to nakonec je slušný člověk.

Proč PROBOGA, sry, PROBOHA, vůbec vznikl ten paskvil, který jsem včera viděla? Znáte německou nebo i americkou Deutschland's/America's Next Topmodel? Tak si představte, že nasadíte Tyře Banks nebo Heidi Klum Pohlreichův ksicht a místo vyzáblých -náctek před něj postavíte profesionální nebo aspirující kuchaře. Až na to, že pan Pohlreich působí ještě o trochu nevěrohodněji, když je tak strašně zlý na soutěžící, a štáb je o trošku krvelačnější, když největší část pořadu věnují hysterickému řevu vyřazených. Marně hledáte náznak náhledu, humoru či šarmu. Ostatně i Pohlreich byl tak mimo, že si odmítl podat se soutěžícím ruku, když se k němu jeden nadšeně rozběhl. A to i ta drsná matriarcha Heidi to myslím udělala.

Takže si to shrňme: místo atraktivního pořadu (který, chápu, nemohl běžet věčně), tu máme "nové" Vyvolené. Zdeněk Pohlreich, místo aby využíval svého talentu, se pitvoří totálně pod svoji (alespoň jsem si myslela, že má) úroveň. Možná už nemá, nemůžu soudit, každopádně je to škoda.

Všem přeji s pořadem Na nože příjemnou zábavu, osobně si raději pustím znovu Ano, šéfe, a nechám se těšit, až zase potkám kuchaře z Botanicu, jak si v masně Lešetický přátelsky tyká s řezníkem, bere pytel kostí na vývar a jde si dozadu vybrat to nej maso. Protože tak to má být.

25.9.10

Kultůra

Ve středu jsem shlédla koncert zpěváka a basáka a atd Stinga. Bylo to monstrózní představení. Skoro všechno se mi na něm líbilo. Scéna byla krásně vymodelovaná, barvy a promítání k jednotlivým písním velmi vhodné. Royal Orchestra hrál jak jinak, než dobře, i zvuk byl překvapivě dobrý. Sting se na prvních třech písních rozezpívával, ale toho bych si nevšimla, kdyby mne na to Míra následně neupozornil. Na začátku hrál totiž písně, kterým orchestrální aranžmá nesmírně svědčilo. Obecně ale Sting zpívá pořád dobře. Je to profík a exhibicionista, buď ho to zpívání bavilo, nebo to skutečně dobře předstíral. Byl obklopen skvělými muzikanty, perkusista seděl hned za ním, tudíž před orchestrem, byl z Maroka a moc šikovný. Některé kusy orchestrální úprava vyloženě zvedla, jiným neubrala. Nejhorší odrhovačku asi udělala z Every Breath You Take, kterou Sting zřejmě často hraje na závěr při představování, a která byla změněna na téměř veselý pochoďák. Skvělé bylo, že člověk se cítil po koncertu neošizen - nebyla vycpávka předkapelou, o kterou nikdo nestál, začátek měl být v osm a Sting přišel na jeviště jen asi pět minut po osmé a okamžitě začalo vystoupení. V polovině byla přestávka, Sting ohlásil, že bude trvat dvacet minut, a trvala. Žádné hvězdné manýry, žádné okecávačky. Poctivý a kvalitní výkon. Takhle má vypadat pop music!

Co mě otravovalo, bylo asi celé VIP patro, kde si zřejmě neuvědomovali, že filharmonie pracuje s různými úrovněmi hlasitosti. Pianissimo až piano bylo zásadně přehlušováno bujarým veselím a cinkáním příborů a sklenic osob, které si koncert Stinga zřejmě spletly s Kabáty. Vtipní byli lidé, kteří měli potřebu si celý koncert natáčet, i ti, kteří vzbuzovali u sousedů pohledy "to snad nemyslíte vážně", když je potřetí ozářili bleskem, který jim, pokud tedy netoužili zvěčnit ony sousedy, mimochodem k ničemu nebyl, že. Kupodivu mi zas tak moc nevadilo, že jsem nemohla sedět vedle Míry - když jsme tři dny po začátku prodeje sháněli lístky, sehnali jsme již jen ob řadu za sebou. Alespoň jsem mohla užívat sousedství dámy, která se na své sedačce neustále natřásala :) Velké mínus je nějaká hrozná viróza, která mne hned ve čtvrtek oddělala, a díky níž do sebe teď láduji antibiotika, jelikož se mi včera rozjel kvalitní zánět dutin.

Dále jsem dnes poprvé vařila vývar z telecích kostí. Vařila jsem to jen dvě a půl hodiny, prý se to má čtyři, ale to mám na oběd čekat do večera?

20.9.10

Vesmírná Odysea

Takže mám za sebou obě dvě státnice. Což je moment, ku kterému jsem po celou dobu studií vzhlížela s obdivem a touhou podobnou té, s jakou dvojice Resch Braun vzhlížela v třicátých letech minulého století k měsíci. Nebyla bych to ovšem já, kdybych připlula na onen Měsíc a začala si lebedit, že tu jsem, že. Člověk mého typu se okamžitě po přistání začne vztekat, že v druhé polovině letu došla Plzeň, že se na měsíci špatně zatloukají stanové kolíky, nehoří tu oheň a nefungují mobily.

Jinými slovy, momentálně finišuji diplomku, což spočívá v tom, že z nesourodého fasciklu nesrozumitelných výpisků, který jsem se neúspěšně pokusila udat jako diplomku svému vedoucímu, tvořím diplomovou práci. V pátek mi pan vedoucí osmdesát minut promlouval do duše, kterak jsou ty které části práce not suitable a proč. Vzhledem k tomu, že jsem téměř vše, co mi říkal, předem tušila, vytočilo mne to tím víc.

Ve středu jdu na Stinga, který vyjel do světa a z konzervy žere párky se symfonickým orchestrem města Londýna. Nedělám si iluze, může to být poslední příležitost nás divochů ho vidět. Stejně jako Stewarta Copelanda v Eindhovenu v listopadu, kam se mnou ale nikdo nechce jet, i přesto, že se tam i zpět dá dostat lowcost aerolinkami za tisíc korun. Přece si nebudu věčně preludovat písně Karla Gotta.

Dále si připravuji půdu pro hledání práce, na což se celkem těším, i když to bude asi psychicky náročné. Nicméně práce mne vždy bavila. Takže je na čase, aby přestala, protože teď už to bude napořád!

13.9.10

Zítra jdeme na to

Tak už zítra mám termín poslední státnice na právech. Uvidíme, jak bude přát štěstí a kolik z toho, co jsem se učila, si před zkouškou vybavím. Snažila jsem se to nepodcenit, ale ani nepřecenit. Prostě se připravit na to nejdůležitější. Už se mi to mnohokrát vyplatilo.

Včera jsem dala svůj šestý a sedmý seskok s padákem (ano, mami), abych se na to mohla podívat trošku s odstupem, čili z výšky:)

Dneska to naposled projedu. Samozřejmě, že mám pocit, že se to spíš znovu učím, ale to není žádná novinka. To je teda život, co? :)

26.8.10

Konkurence

Začněme obecně: konkurence je v dnešním světě hodně. Vlastně je o konkurenci všechno. O naši pozornost denně soupeří tisíce vjemů, zpráv. Spousta činností se pere o naši přízeň. Blogování, vaření, učení, kamarádění, běhání, válení se a zewling. Nejokatější je ten souboj na internetu. Ve virtuálním světě touží po své dávce klikanců snad každý. Nejen provozovatelé inzerce, profesionálních serverů, ale v neposlední řadě i bloggeři (až na mne samozřejmě, já píšu pro sebe a vůbec).

Inu, stalo se, že na svět přišel zase nový. Blog. Kamarádka Stáňa (se kterou jsem dneska zrušila kafe, protože nemám čas) je novinářka, člověk by tudíž řekl, že má psaní dost, a ono ne, ne, že bych psala složitá souvětí, kterým sama nerozumím, možná ze mne bude nový Jiří Přibáň, se rozhodla a založila si také blůžek. Jmenuje se Stuff Pecková Likes a já mu přeji spoustu zajímavých postů, nákliků a lajků.

P.S. Diplomka se chýlí ke konci, jsem ráda.

18.8.10

Nudím se

při učení správního práva, tak jsem si alespoň našla na stránkách NSS konečně zveřejněnou právní větu rozsudku, který jsem z velké části tak nějak psala během své stáže na NSS. Fakt, že závěry mnou nalezené se objevily ve sbírce rozhodnutí mne naplňuje Hermesovskou úřední pýchou. Věta je zde. Krása, no ne? :)

Prázdno

Tak tu máme druhou polovinu prázdnin. Krom dovolené v Norsku, Žafestu a učení na státnice toho není moc nového.

Žafest proběhl tento (právě minulý) pátek a sobotu. Nejvíce mne potěšil Xindl X a jeho kapela, tedy, upřímně hlavně jeho kapela. To, že Xindl (Ondřej Ládek) umí zpívat, má skvělé texty a chytlavé melodie, jsem věděla. Ale že jeho doprovodná kapela, složená ze dvou mladých Cidlinských a jako záskok Štěpána Smetáčka za bicími, bude hrát tak profesionálně, to jsem nečekala. Spousta radosti z jejich vystoupení byla. A už ne tolik z Gulo Čar, kteří hráli po nich. Ale zase jsme si u nich dobře zahráli fotbálek :) Ještě bych vyzvedla tmavé pivo Master, jež čepovali v rokáči, a které je opravdu zajímavé a kvalitní...včetně té kocoviny po něm.

V Norsku jsme byli týden a půl, čtyři dny jsme strávili na cestě tam a zpět. Cesta byla velmi nebezpečným adrenalinovým sportem, při návratu jsme se proto rozhodli ji zpestřit návštěvou Uppsaly a Stockholmu. Rozuměj, když už jedeme přes půl zeměkoule, mohli bychom se alespoň někde zastavit. Ve Stockholmu nás pobavily městské slavnosti metalu - na celém náměstí se popíjelo pivko a naslouchalo koncertu kvalitní severské deathmetalové kapelky.

Samotné Norsko nechci nějak přehnaně popisovat, až (jestli, známe to ovšem :)) Jeff někam pověsí poctivě každý den zapisovaný deník jeho bráchy, budeme mít kompletní záznam. Zážitků je samozřejmě moc. Ale kdybychom nebyli tolik závislí na každém rozmaru počasí, kdyby nebylo tolik problémů s logistikou a tolik výdajů, byla by ta dovolená úplně skvělá. Když na severu Norska prší, vypadá to, že nikdy nepřestane - počasí jako listopad doma, mlha, vítr, zima, mokro, a všechno vypadá beznadějně. Jenže pak najednou pršet přestane, peřina mraků se začne protrhávat, nakonec ještě uvidíme sluníčko, než zajde a začne pokreslovat oblohu odspodu jako své krvavé představení západu, který se úplně nepozorovaně přemění na něžný východ slunce...a my se jen modlíme, aby tohle počasí vydrželo co nejdéle. Většinou vydrží celé dva dny.

Děkuji za pozornost. Odebírám se přečíst něco správního práva, zajít na oběd s Jitkou, kamarádkou z (Mokré čtvrti) Linklaters a pak se zas učit, prát, psát, pít kafe a jíst. Dolce Vita! Enjoéro la video followinga!

21.6.10

Paříš

až do rána... Od čtvrteční noci do nedělního odpoledne jsme byli na výletě v Paříži. Na výletě, který mne naplnil štěstím, že jsem Češka, a že v tomto městě nemusím bydlet. Tedy, abych nebyla zlá, výlet byl moc fajn, viděli jsme všechno, co jsme mohli, celý den lítali z místa na místo, fotili, koukali okolo sebe a tak. Nejlepší byla Eiffelovka, nejhorší všudypřítomní žebrající Rumuni a černoši. Btw, v souvislosti s Rumuny jsem byla v pokušení jít žebrat také, vždyť životní úrovně v našich zemích jsou od té ve Francii podobně odlišné. Hodily by se nějaké peníze navíc, v Paříži jste jako turista nehorázně okrádán - i v tomhle má Praha co dohánět.

Překvapil mne všudypřítomný nepořádek, pach a bezdomovci, naopak jsem nebyla zaskočena pro nás neuvěřitelně laxním přístupem Francouzů ke všemu, co se týká práce. O tom jsme se totiž učili v Innsbrucku :) Celkově z mé znalosti hlavních měst Evropy vyplývá, že tohle město lze dobře přirovnat k Madridu (hlavně metro:)), ale rozhodně ne k Berlínu ani k Praze. Před sto lety to asi bylo jinak, dneska ale latinskoevropskou povahu nezapře.

V pátek byla moc příjemná večeře s Camillem a Virginií, v hospodě, kde podávali tradiční pokrmy střední Francie (hodně sádla, husích jater, obecně hus, šunky a sýrů). Zjistila jsem tam také, že francouzští červi, kteří na vás vylezou ze salátu po snězení posledního sousta jsou velmi akční a píďalkovitým oblézáním po celého obvodu talíře vás přesvědčují o tom, že bylo moudré je ušetřit pobytu ve vašem trávícím traktu.

A ještě jeden možná užitečný odkaz - tady jsme bydleli, snídaně za pět éček pomohly ušetřit čas a síly, které jsme pak mohli využít k poklusu ulicemi.

Jo, a tady prodávají (nejenom) nejlepší macaroon, takovou divnou kulatou věc, co chutná hrozně dobře a stojí Euro padesát. Interiér je překrásně secesní a jejich zákusky mění lidské cukrovinkové paradigma. (Takže jsem je pro jistotu neochutnávala) :)

8.6.10

Hašmar

Tak jsme se v sobotu úspěšně zúčastnili dalšího ročníku Hašmar Country. Kdybych měla hodnotit, co se tam dělo (raději tedy zůstaneme u toho, co se dělo na pódiu), řekla bych k jednotlivým výkonům asi toto: COP - moc pěkný český bluegrass, Greenhorns s Vyčítalem - recese, Mišík - nezklamal, Navostro hustý, SKTS Blues výborní, hlavně, jak se nám v pěti lidech podařilo vyžádat si přídavek, ale veliké zklamání Jarret. Po zkušenostech z (pravda, již dávněji) minulých ročníků, kde se Jarret vždy chovali jako mladá sympatická alternativní kapela, velká změna. Možná je to únavou, možná "slávou", možná velkými personálními změnami, nebo nedostatkem nových podnětů (korunní autor textů a hudby Bohuš Vašák je pryč). Každopádně tatam je skupinová aura, která z pódia zářívala. Pryč je oduševnělost projevu. Místo souznění jednotlivých členů se z jejich vystoupení (alespoň podle těch asi pěti songů i s přídavkem, které kvůli předlouhému zvučení stihli zahrát) na posluchače valí egoistická prezentace jednotlivých členů. Hanka Slavíková zpívá výborně, má ale jednu slabinu, kterou zatím držela pod kontrolou, na Hašmaru jí ale zjevně totálně propadla - svůj zpěv přehrává. Jestli mi rozumíte. (Ne, že bych neměla problém s tím samým, ale já skutečně nejsem zpěvačka Jarretu.) Nepamatuji se, že by Jarret někdy stáli na pódiu jako největší borci v postoji "házíme perly sviním". Noví členové jakoby nezapadli, drželi se v pozadí. Jestli bylo příčinou pražící zapadající slunce, nevím, neřekla bych. Hudebně nemůžu (a neumím) nic vytknout, ale atmosféra je prostě fuč.

Včera jsem byla se Stáňou hodnotit další restauraci, řeckou tavernu na Strossmayerově náměstí. Nejvíc mne nadchlo skvělé pryskyřičné víno Retsina.

A zítra večer přijede Serena...ale teď musím do karate, trošku si ještě před koncem roku zatrénovat. Os!

2.6.10

Po státnicích.

Tak v pondělí se mi podařilo stát se "z jedné třetiny mgr", jak se říká. Do skončení školy mi zbývá "už jen" veřejnoprávní polovina státnice a diplomka. To je celé samozřejmě blbost, protože z jedné třetiny mgr jsem byla nejspíš někdy ve druháku. Ale poslouchá se to hezky, takže proč ne. Po státnicích jen spím a nic nedělám, leze na mne asi nemoc, beru si vitamíny a snažím se ulevit játrům, která v tom předzkouškovém stresu dostala docela zabrat. Týden před státnicemi si totiž moje babička dovolila umřít. O rozptyl jsem tedy rozhodně neměla nouzi. A ještě hokejové šílenství a v sobotu volby.

Volby dopadly nad očekávání dobře, protože se podařilo vyšoupnout Íčko a Paroubka. Nikdo asi netuší, jaké bude vládnutí s Domy Veřejnými a Topkou, jsem ale přesvědčená, že o tisíc procent lepší, než s tím zvířetem Paroubkem. Heh, to byl další z milionu inteligentních volebních komentářů.

Vím, že mezi mou čtenářskou veřejností je veliký zájem o adorační texty na Míru. Takže, Míra nejenže je skvělý, ale také nám koupil kávu Lavazza, kterou právě popíjím a která chutná skvěle. Dále pak se Mírovi podařilo získat nového bratra. Jmenuje se Filip a všichni říkají, že je Mírovi hrozně podobný. Vypadá takhle:


Už si na mne zvyká a možná ho dostanu půjčeného a budu s ním moci jezdit na vycházky, to se těším.

Včera jsem se sešla po dlouhé době s kamarádkou Stáňou. Chtěly jsme jít na kafe, ale jak už to bývá, ovládl nás hlad a skončily jsme na obědě v indické restauraci Tikka Dhaba v Konviktské ulici. Je to restaurace, kterou jsem Stáně v dubnu pomáhala recenzovat (šla se tam zadarmo najíst a řekla, že mi to chutná a Stáňa o tom pak napsala článek). Stále jsme z toho místa nadšené, zejména v chladnějších dnech je to oáza tepla, klidu a pohody, nemluvě o skvělém a nikoli drahém jídle a filtrované vodě na každém stole zdarma.

No a dnes, asi za deset minut bych měla vyrazit za Evou na naši fakultu, kde máme naplánován oběd a odevzdání přihlášky na podzimní státničky. A pak už budu jenom pracovat :)

18.5.10

Konspirační teorie

Tohle video mne dneska skutečně nadchlo.



Trošku to koresponduje s tím, co už dlouho píše Benjamin Kuras. I když strašení muslimy nemám ráda.

Samozřejmě Karlu Schwarzenbergovi věřím, nejsem zastáncem konspiračních teorií. U árijců deset let zpátky také Karel Schwarzenberg říkal, že jeho největší radostí je jezdit na traktoru po svých polích. Ale to, že jsi paranoidní neznamená, že po tobě nejdou.

Takže veselé zkouškové všem.

8.4.10

Jahody II

Tak Medvědič odjel, Obama a spol. stále zatarasují polovinu Prahy a já jsem si dneska po cestě do menzy na oběd způsobila cosi jako výron. Kotník je vpořádku, ale něco se pochroumalo v chodidle. Momentálně to řeším mým oblíbeným Diclobene, který mám ještě z Rakouska. Noha je taková větší, červená a horká, Míra se o mě stará, dal mi na ni led, a aby měl nějakou formu, nacpal ho i s pytlíkem do ponožky a k noze přidělal gumičkami. Vypadá to zajímavě. Po bytě skáču po jedné s trekovými hůlkami a skuhrám. Donutila jsem Míru vyrobit rybičkovou pomazánku, je moc dobrá.

Včera měli v Bille kilo jahod za devadesát. Vracela jsem se pro ně od pokladny. A pro šlehačku. A slíbila si, že dneska určitě půjdu na trénink. Tož nic no :)

Stejně je to divné s tou dohodou Start dva. Závazky obou stran jsou prý směšné, navíc mi tam nějak chybí Pákistán, Indie, Severní Korea, Írán a tak. Spíš jestli to není nějaké další Obamovo představení. Jakože, já jenom nekecam, koukejte, umim se i podepsat. Ale třeba je to hloupé rouhání a kdosi mě za tyto hříšné myšlenky potrestal právě ve chvíli, kdy jsem se jim věnovala...a výsledkem je led na gumičce.

23.3.10

Nesnesitelný Kundera

Fascinuje mne, jak můj muž dokáže přetvořit mé úchylné nápady na celkem racionální řešení. Již týden básním o tom, že se chci jednou přestěhovat do Kolumbie. Důvod? Krom překrásné přírody a přátelské povahy obyvatel (doporučení Elišky Krausové v Uvolněte se prosím special) tam každá žena od střední vrstvy výš má služku(!) Míra po jednom mém takovém výlevu zpytavým okem přeměřil mne, hory špinavého nádobí všude okolo dřezu, následně metrem prostory v kuchyni a rozhodl: budeme kupovat myčku. Musím říct, že to není sice tak kůl, jako stěhovat se do Kolumbie, zato praktičtější jistě ano. A nemusím se k tomu učit španělsky. Aspoň doufám.

O víkendu jsem doma začala po několika letech dobrovolně číst knížku. Sáhla jsem po Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí. Po počátěčním nadšení (za dva dny jsem přečetla asi dvě třetiny) jsem momentálně trošku znusená. Nesnáším totiž intelektuální beznaděj. Pes umírající na rakovinu, deus ex machina (ve formě tragické smrti) u tří ze čtyř hlavních hrdinů a "Stalinův syn jako jediná metafyzická oběť druhé světové války". Já na to kašlu, fakt. Ten chlap neni normální. Je inteligentní a vzdělanej, sečtělej, baví mě více či méně skryté symboly a znamení, které se táhnou celou knihou, ale to není všechno...nemusim to celý balit do beznaděje a deprese, ne? Kdo po tom má usnout? Nicméně až pojedeme do Paříže, nezabrání mi to vydat se v jeho stopách :)) Už jsem si na to (ne na sledování Kundery - na Paříž) koupila průvodce Moleskine - spíš než průvodce je to diář, kde si všechny pamětihodnosti, co chcete navštívit, vypisujete sami. A taky ty, co nechcete navštívit, zajímavé hospody, kavárny, hotely. Fakt pěkné. A myslím, že se předává i z cestovatele na cestovatele.



No a pak v poslední době řeším zuby. Po čtyřech letech je na mně práce jak na kostele. To se Evička ještě namaká.

26.2.10

Kvasím, kvasím

Kvašením nazýváme s Jirkou a Klárou naše seance na právech. Psaním diplomky a pobytem v knihovně maskujeme hodinová sezení nad kávou ve školním bufetu a více či méně intelektuální rozbory fakulty, našich životů a lehké čtvrti v Amsterdamu. Diplomka jde, ale občas mne chytá jistá beznaděj...lékem na ni bývají prof. Sandelovy lekce, dávám si je po částech a několikrát, abych zvládla pochopit pokud možno vše, co říká.

Předevčírem ráno mi bylo nabídnuto skvělé místo od skvělého člověka. Ani ve snu by mne předtím nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Bohužel je zde moc jenže a otazníků, proto tu nabídku asi nebudu moct vzít. Osobně ale takové věci považuji za mnohem důležitější, než jeden neúspěšný pokus u státnic...protože když vám někdo, kdo vás ve škole zná od prvního ročníku a koho si nesmírně vážíte, nabídne, abyste s ním pracoval, nejde to necítit jako největší uznání veškeré snahy. To místo by bylo ideální, nebýt v Brně.

A ještě jednou o intelektuálech: posezení v jejich klubu v Lublaňské s Garthem bylo příjemné. A věděli jste, že analogové desky mají mnohem lepší dynamiku, než jakkoli kvalitní digitální záznamy hudby, a topinky se nejlíp smaží přímo na plotýnce?

16.2.10

Mozkový rozjezd

Podařilo se mi úspěšně zregenerovat, před týdnem odjet do Innsbrucku, tam dva dny lyžovat, vidět Evičku a Serenu a užít si volno na své bývalé koleji, pak se sbalit a v neděli večer se za šest hodin Astrou vrátit do Prahy. Začínám lehce pracovat, dnes načnu psaní první kapitoly diplomky a každý den budu dvě hodinky opakovat na květnové státničky. V březnu také opět začne běžet na právech můj oblíbený kurz z obchodního práva EU, vyučovaný německými kapacitami a navštěvovaný cca desítkou lidí, který bych si nerada nechala ujít.

Od včerejška se nechávám intelektuálně nadchnout kurzem profesora Michaela Sandela, který je dostupný na youtube. Jde o základní kurz etiky spravedlnosti pro studenty politické filozofie na Harvardu. Každé video má necelou hodinu a jde o klasickou americkou vysokoškolskou lekci - bez prostudování literatury předem a domácích úkolů si odnesete tak 30% užitku. Nicméně mi to stačí. Kurz je velmi obecný a základní, řekla bych, že je určen ještě pro studenty college, já v šestém ročníku už bych měla tohle všechno mít za sebou, pravdou je však opak a já sice znám nazpamět počet členů dozorčí rady akciové společnosti, základní historická pojetí spravedlnosti se mi na naší "univerzitě" nikdo sdělit neobtěžoval. Narozdíl od středoškolských dějin Přemyslovského státu či Francké říše.

Tady bych si dovolila čtenáři nabídnout díl, který jsem shlédla dnes - hned zezačátku příklad z České republiky, uprostřed Simpsonovi a na konci vycpaný Jeremy Bentham - ideál.

5.2.10

Z deníku kavárenského povaleče

Asi včera mi došel jednoduchý princip. Neúspěšné zkoušky je totiž třeba oslavovat více, než ty úspěšné. Je to jako s kopancem a pohlazením - kopanec cítíte mnohem déle. Pokud jste tedy nakopávaný. A tak už týden slavím, a ještě minimálně týden v tom nehodlám přestat. Slavení probíhá tak, že dělám to, co chci, a nedělám nic, co nechci. Takže jsem už viděla spousty kamarádek, které jsem díky učení zanedbávala, opravila jsem noční stolek (natřela, vypadá skvěle) a několik večerů věnovala intenzivní pařbě Starcrafta. A jsem hrozně ráda, že nemusím, tak jako většina lidí, pracovat, nebo hned začít šprtat na další zkoušku. Moc si teď lebedím, takovéhle volno jsem měla naposledy možná týden v červnu. Taky je najednou o čem psát, když člověk nemusí trávit život ponořen do práva obchodních společností či principů soukromého práva.

Ve středu jsme byly s Evou Pevnou v divadle Disk. To je divadlo posledních ročníků Damu. Malé hlediště bylo plné, v lóžich seděli dva disabled na vozíčku. Zejména na začátku jsem, čekajíc na Evu v divadelní kavárně, konzumujích chlebíček a vinný střik, nemohla neustále nespojovat (= musela pořád spojovat) celou situaci s jistým dílem IT Crowdu. Netušily jsme, na co jdeme. Hra se nejmenovala "Gay" - a gay musical. Jmenovala se Kazimír a Karolína a na webových stránkách divadla se nám o ní dostalo vyčerpávající informace, že "Svět deformované fysis i psýché obalen v cukrové vatě valčíku. Na horské dráze blikají hvězdy-žárovky, jenže nad hlavami nám září i ty skutečné. Hra o smrti a rozchodu „kvůli ničemu“." Což mne spíše vyděsilo. Nakonec to ale bylo pěkné a představení můžu každému doporučit. Děj byl celý zasazen do jedné noci na Oktoberfestu v Mnichově počátkem třicátých let. Hlavní dojmy jsou asi němectví hrdinů, (skutečná!) hospodářská krize, vztahy a osudy lidí. Moc pěkné, až na tu francouzsky zpívající gorilu. I když zpívala dobře.

V úterý pojedeme do Innsbrucku, lyžovat a potkat lidi z Erasma. Zatím to vypadá, že středeční noc seskupí mne, Kristýnu, Simone, Anniku, Serenu a snad i Annu Katharinu Topič a další spolužáky z MCI. Kristýna totiž ve čtvrtek zase odjíždí. Taky ve středu v noci přijede Míra, Jeff, Evička a Yarda. To bude ještě organizace.

2.2.10

Únorové probouzení

(před tím, než přijde březen a za ta kamna konečně vlezem)

Je zajímavé, do jakých situací může člověka psaní blogu dostat. Každopádně teď, když jsem sama sebe přistihla jak sedím u stolu říkajíc "pojď, nápade, pojď", si říkám, jestli jsem to s těmi blogovacími ambicemi trošku nepřestřelila. Mohla jsem si zařídit třeba blog o počasí. Nebo o hubnutí. Nebo si psát věty na twitter. To je teď moderní, a mohla bych tam i nahrávat fotky z mobilu, když mám teď nový. (Mám nový mobil)

Chtěla jsem již delší dobu napsat vtipný článek s obsahem. No, článek. Problém je, že od počátku prosince jsem každou volnou chvíli (krom vánoc a lyžování v Itálii) věnovala přípravám na státnici ze soukromého práva. Což mne vyčerpávalo fyzicky i intelektuálně. Tedy, hlavně intelektuálně. Problém trošku nastal, když jsem dva dny před státnicí zjistila, že jsem to asi přehnala a dál se učit nepůjde. No nebylo to poprvé, narvala jsem do sebe další prášek na soustředění a kafe a jela dál. Se skvělým výsledkem. U státnic jsem si nebyla ani schopná zapamatovat kdo co zkouší, místo na potítko jsem si chtěla sednout ke zkoušejícím a má schopnost vydolovat z hlavy základy toho, co jsem se učila do naprostých detailů byla nulová. No a v kombinaci se špatnými otázkami a nepříliš tolerantními zkoušejícími jsem si prodloužila sladká studentská léta minimálně o tři měsíce.

Jo a taky mne doktorky Zahradníčková, Macková a prof. Švestka chodí strašit před spaním. Někdo by jim to měl zatrhnout. Já o to nemám zájem a pro ně je to neplacená práce navíc. Že je to baví.

Dneska bych chtěla jít poprvé do nového karate klubu. Volala jsem tam v září, že brzy začnu chodit. Je přece nezdvořilé přijít neohlášená.

Pan docent Gronský, můj dědeček honoris causa, zvládl úspěšně čtyřhodinovou náročnou operaci srdce. Je mu jedenaosmdesát. Teď se zotavuje. Poslala jsem mu zprávu, že mu držím palce a aby neodepisoval a investoval síly do sebe a on mi stejně odepsal, že děkuje. Mam velikou radost, že to takhle zvládá.

11.1.10

Velké objevy

Se mohou stávat malými činy. A ty se mi teď vůbec nehodí, protože se do osmadvacátého ledna budu učit na státnice. Pak se budu pokoušet psát diplomku a pak, abych byla ještě zábavnější, se budu učit na další, nebo, pokud to nezvládnu, zase na tu lednovou (soukromoprávní) část státnic. Jsem v této době velmi příjemná, společenská a šaramantní...a vůbec se mi nezhoršuje šilhání.

Níže zmíněné hory proběhly dobře. Vánoce taky, až na to, že jsem si je kvůli státnicím opět moc neužila, a v tom shonu zapomněla dárky pro Míru v Praze, takže je dostal až 29., když jsme se vrátili z Lovosic. Pak jsme odjeli s Garthem, Tomášem, Mírou a Pípou do babičky bytu na Vysočinu slavit Silvestra a přilehlé dny. Bylo to příjemné, jen škoda, že nebyl sníh a nemohla jsem oprášit běžkařskou výbavu a vyjet s ostatními vstříc českomoravským polokopcům.

Po návratu mi přišlo hodnocení od mého "šéfa" na NSSoudě, které bylo velmi pozitivní a hezky mne povzbudilo do nového roku.

Ale jak říkám, ten největší objev je nezveřejnitelný, takže...tenhle post není o ničem, jak by se po přečtení mohlo zdát. Je o něčem velkém, co ale nikdo neví, vlastně to vím jenom já a pár lidí..ale neptejte se jich, nebudou vědět, o co jde. Nebo možná budou, ale nebudou to chtít říct. Jo že jsem těhotná to není, to bych si asi do blogu nepsala.

Tady je k tomu písnička: