Takže mám za sebou obě dvě státnice. Což je moment, ku kterému jsem po celou dobu studií vzhlížela s obdivem a touhou podobnou té, s jakou dvojice Resch Braun vzhlížela v třicátých letech minulého století k měsíci. Nebyla bych to ovšem já, kdybych připlula na onen Měsíc a začala si lebedit, že tu jsem, že. Člověk mého typu se okamžitě po přistání začne vztekat, že v druhé polovině letu došla Plzeň, že se na měsíci špatně zatloukají stanové kolíky, nehoří tu oheň a nefungují mobily.
Jinými slovy, momentálně finišuji diplomku, což spočívá v tom, že z nesourodého fasciklu nesrozumitelných výpisků, který jsem se neúspěšně pokusila udat jako diplomku svému vedoucímu, tvořím diplomovou práci. V pátek mi pan vedoucí osmdesát minut promlouval do duše, kterak jsou ty které části práce not suitable a proč. Vzhledem k tomu, že jsem téměř vše, co mi říkal, předem tušila, vytočilo mne to tím víc.
Ve středu jdu na Stinga, který vyjel do světa a z konzervy žere párky se symfonickým orchestrem města Londýna. Nedělám si iluze, může to být poslední příležitost nás divochů ho vidět. Stejně jako Stewarta Copelanda v Eindhovenu v listopadu, kam se mnou ale nikdo nechce jet, i přesto, že se tam i zpět dá dostat lowcost aerolinkami za tisíc korun. Přece si nebudu věčně preludovat písně Karla Gotta.
Dále si připravuji půdu pro hledání práce, na což se celkem těším, i když to bude asi psychicky náročné. Nicméně práce mne vždy bavila. Takže je na čase, aby přestala, protože teď už to bude napořád!
Žádné komentáře:
Okomentovat