26.2.10

Kvasím, kvasím

Kvašením nazýváme s Jirkou a Klárou naše seance na právech. Psaním diplomky a pobytem v knihovně maskujeme hodinová sezení nad kávou ve školním bufetu a více či méně intelektuální rozbory fakulty, našich životů a lehké čtvrti v Amsterdamu. Diplomka jde, ale občas mne chytá jistá beznaděj...lékem na ni bývají prof. Sandelovy lekce, dávám si je po částech a několikrát, abych zvládla pochopit pokud možno vše, co říká.

Předevčírem ráno mi bylo nabídnuto skvělé místo od skvělého člověka. Ani ve snu by mne předtím nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Bohužel je zde moc jenže a otazníků, proto tu nabídku asi nebudu moct vzít. Osobně ale takové věci považuji za mnohem důležitější, než jeden neúspěšný pokus u státnic...protože když vám někdo, kdo vás ve škole zná od prvního ročníku a koho si nesmírně vážíte, nabídne, abyste s ním pracoval, nejde to necítit jako největší uznání veškeré snahy. To místo by bylo ideální, nebýt v Brně.

A ještě jednou o intelektuálech: posezení v jejich klubu v Lublaňské s Garthem bylo příjemné. A věděli jste, že analogové desky mají mnohem lepší dynamiku, než jakkoli kvalitní digitální záznamy hudby, a topinky se nejlíp smaží přímo na plotýnce?

16.2.10

Mozkový rozjezd

Podařilo se mi úspěšně zregenerovat, před týdnem odjet do Innsbrucku, tam dva dny lyžovat, vidět Evičku a Serenu a užít si volno na své bývalé koleji, pak se sbalit a v neděli večer se za šest hodin Astrou vrátit do Prahy. Začínám lehce pracovat, dnes načnu psaní první kapitoly diplomky a každý den budu dvě hodinky opakovat na květnové státničky. V březnu také opět začne běžet na právech můj oblíbený kurz z obchodního práva EU, vyučovaný německými kapacitami a navštěvovaný cca desítkou lidí, který bych si nerada nechala ujít.

Od včerejška se nechávám intelektuálně nadchnout kurzem profesora Michaela Sandela, který je dostupný na youtube. Jde o základní kurz etiky spravedlnosti pro studenty politické filozofie na Harvardu. Každé video má necelou hodinu a jde o klasickou americkou vysokoškolskou lekci - bez prostudování literatury předem a domácích úkolů si odnesete tak 30% užitku. Nicméně mi to stačí. Kurz je velmi obecný a základní, řekla bych, že je určen ještě pro studenty college, já v šestém ročníku už bych měla tohle všechno mít za sebou, pravdou je však opak a já sice znám nazpamět počet členů dozorčí rady akciové společnosti, základní historická pojetí spravedlnosti se mi na naší "univerzitě" nikdo sdělit neobtěžoval. Narozdíl od středoškolských dějin Přemyslovského státu či Francké říše.

Tady bych si dovolila čtenáři nabídnout díl, který jsem shlédla dnes - hned zezačátku příklad z České republiky, uprostřed Simpsonovi a na konci vycpaný Jeremy Bentham - ideál.

5.2.10

Z deníku kavárenského povaleče

Asi včera mi došel jednoduchý princip. Neúspěšné zkoušky je totiž třeba oslavovat více, než ty úspěšné. Je to jako s kopancem a pohlazením - kopanec cítíte mnohem déle. Pokud jste tedy nakopávaný. A tak už týden slavím, a ještě minimálně týden v tom nehodlám přestat. Slavení probíhá tak, že dělám to, co chci, a nedělám nic, co nechci. Takže jsem už viděla spousty kamarádek, které jsem díky učení zanedbávala, opravila jsem noční stolek (natřela, vypadá skvěle) a několik večerů věnovala intenzivní pařbě Starcrafta. A jsem hrozně ráda, že nemusím, tak jako většina lidí, pracovat, nebo hned začít šprtat na další zkoušku. Moc si teď lebedím, takovéhle volno jsem měla naposledy možná týden v červnu. Taky je najednou o čem psát, když člověk nemusí trávit život ponořen do práva obchodních společností či principů soukromého práva.

Ve středu jsme byly s Evou Pevnou v divadle Disk. To je divadlo posledních ročníků Damu. Malé hlediště bylo plné, v lóžich seděli dva disabled na vozíčku. Zejména na začátku jsem, čekajíc na Evu v divadelní kavárně, konzumujích chlebíček a vinný střik, nemohla neustále nespojovat (= musela pořád spojovat) celou situaci s jistým dílem IT Crowdu. Netušily jsme, na co jdeme. Hra se nejmenovala "Gay" - a gay musical. Jmenovala se Kazimír a Karolína a na webových stránkách divadla se nám o ní dostalo vyčerpávající informace, že "Svět deformované fysis i psýché obalen v cukrové vatě valčíku. Na horské dráze blikají hvězdy-žárovky, jenže nad hlavami nám září i ty skutečné. Hra o smrti a rozchodu „kvůli ničemu“." Což mne spíše vyděsilo. Nakonec to ale bylo pěkné a představení můžu každému doporučit. Děj byl celý zasazen do jedné noci na Oktoberfestu v Mnichově počátkem třicátých let. Hlavní dojmy jsou asi němectví hrdinů, (skutečná!) hospodářská krize, vztahy a osudy lidí. Moc pěkné, až na tu francouzsky zpívající gorilu. I když zpívala dobře.

V úterý pojedeme do Innsbrucku, lyžovat a potkat lidi z Erasma. Zatím to vypadá, že středeční noc seskupí mne, Kristýnu, Simone, Anniku, Serenu a snad i Annu Katharinu Topič a další spolužáky z MCI. Kristýna totiž ve čtvrtek zase odjíždí. Taky ve středu v noci přijede Míra, Jeff, Evička a Yarda. To bude ještě organizace.

2.2.10

Únorové probouzení

(před tím, než přijde březen a za ta kamna konečně vlezem)

Je zajímavé, do jakých situací může člověka psaní blogu dostat. Každopádně teď, když jsem sama sebe přistihla jak sedím u stolu říkajíc "pojď, nápade, pojď", si říkám, jestli jsem to s těmi blogovacími ambicemi trošku nepřestřelila. Mohla jsem si zařídit třeba blog o počasí. Nebo o hubnutí. Nebo si psát věty na twitter. To je teď moderní, a mohla bych tam i nahrávat fotky z mobilu, když mám teď nový. (Mám nový mobil)

Chtěla jsem již delší dobu napsat vtipný článek s obsahem. No, článek. Problém je, že od počátku prosince jsem každou volnou chvíli (krom vánoc a lyžování v Itálii) věnovala přípravám na státnici ze soukromého práva. Což mne vyčerpávalo fyzicky i intelektuálně. Tedy, hlavně intelektuálně. Problém trošku nastal, když jsem dva dny před státnicí zjistila, že jsem to asi přehnala a dál se učit nepůjde. No nebylo to poprvé, narvala jsem do sebe další prášek na soustředění a kafe a jela dál. Se skvělým výsledkem. U státnic jsem si nebyla ani schopná zapamatovat kdo co zkouší, místo na potítko jsem si chtěla sednout ke zkoušejícím a má schopnost vydolovat z hlavy základy toho, co jsem se učila do naprostých detailů byla nulová. No a v kombinaci se špatnými otázkami a nepříliš tolerantními zkoušejícími jsem si prodloužila sladká studentská léta minimálně o tři měsíce.

Jo a taky mne doktorky Zahradníčková, Macková a prof. Švestka chodí strašit před spaním. Někdo by jim to měl zatrhnout. Já o to nemám zájem a pro ně je to neplacená práce navíc. Že je to baví.

Dneska bych chtěla jít poprvé do nového karate klubu. Volala jsem tam v září, že brzy začnu chodit. Je přece nezdvořilé přijít neohlášená.

Pan docent Gronský, můj dědeček honoris causa, zvládl úspěšně čtyřhodinovou náročnou operaci srdce. Je mu jedenaosmdesát. Teď se zotavuje. Poslala jsem mu zprávu, že mu držím palce a aby neodepisoval a investoval síly do sebe a on mi stejně odepsal, že děkuje. Mam velikou radost, že to takhle zvládá.