(před tím, než přijde březen a za ta kamna konečně vlezem)
Je zajímavé, do jakých situací může člověka psaní blogu dostat. Každopádně teď, když jsem sama sebe přistihla jak sedím u stolu říkajíc "pojď, nápade, pojď", si říkám, jestli jsem to s těmi blogovacími ambicemi trošku nepřestřelila. Mohla jsem si zařídit třeba blog o počasí. Nebo o hubnutí. Nebo si psát věty na twitter. To je teď moderní, a mohla bych tam i nahrávat fotky z mobilu, když mám teď nový. (Mám nový mobil)
Chtěla jsem již delší dobu napsat vtipný článek s obsahem. No, článek. Problém je, že od počátku prosince jsem každou volnou chvíli (krom vánoc a lyžování v Itálii) věnovala přípravám na státnici ze soukromého práva. Což mne vyčerpávalo fyzicky i intelektuálně. Tedy, hlavně intelektuálně. Problém trošku nastal, když jsem dva dny před státnicí zjistila, že jsem to asi přehnala a dál se učit nepůjde. No nebylo to poprvé, narvala jsem do sebe další prášek na soustředění a kafe a jela dál. Se skvělým výsledkem. U státnic jsem si nebyla ani schopná zapamatovat kdo co zkouší, místo na potítko jsem si chtěla sednout ke zkoušejícím a má schopnost vydolovat z hlavy základy toho, co jsem se učila do naprostých detailů byla nulová. No a v kombinaci se špatnými otázkami a nepříliš tolerantními zkoušejícími jsem si prodloužila sladká studentská léta minimálně o tři měsíce.
Jo a taky mne doktorky Zahradníčková, Macková a prof. Švestka chodí strašit před spaním. Někdo by jim to měl zatrhnout. Já o to nemám zájem a pro ně je to neplacená práce navíc. Že je to baví.
Dneska bych chtěla jít poprvé do nového karate klubu. Volala jsem tam v září, že brzy začnu chodit. Je přece nezdvořilé přijít neohlášená.
Pan docent Gronský, můj dědeček honoris causa, zvládl úspěšně čtyřhodinovou náročnou operaci srdce. Je mu jedenaosmdesát. Teď se zotavuje. Poslala jsem mu zprávu, že mu držím palce a aby neodepisoval a investoval síly do sebe a on mi stejně odepsal, že děkuje. Mam velikou radost, že to takhle zvládá.
Žádné komentáře:
Okomentovat