19.4.13

Makedonie. Část II - Skopje.

Ve Skopji jsme se ubytovali v hostelu Atlantik. Nacházel se asi čtvrt hodiny chůze od centra města, což se mi zdálo docela daleko. Hostel nás nadchnul. Vedl ho trochu starší manželský pár. Pan Ljupco mluvil dobře anglicky, jeho paní se s námi snažila komunikovat pomalu makedonsky, takže jsme si moc nepokecali. Ale vždycky se na nás smála. Hostel byl čistý jako klícka a extrémně útulný. Skoro jako hotel. Všechno bylo sice trošku maličké, ale roztomilé. Poté, co jsme si s pomocí hostitelů nanosili dovnitř zavazadla, jsme se připravili na prozkoumání hlavního města Makedonie. Dostali jsme mapu, abychom trefili do centra. Seznam památek nebyl příliš dlouhý. Vzhledem k tomu, že jsme na Skopji měli jeden den, nám to vůbec nevadilo. Na kopec s výhledem jsme nechtěli, ani na jezero Matka. Po informacích o městě následovala bratroslovanská diskuse.

Ljupco: Pil jste naše pivo?
Míra: Ne, ale měl jsem Jelena...
Ljupco: Jelena? Musíte zkusit Skopsko.

Toto je pivo Jelen
Toto je lahvové pivo Skopsko

 Ljupco nám vysvětlil, že Jelen není pivo (něco jako když Míra mluví o Gambrinusu), a že jediným nápojem hodným takového označení je Skopsko. A poslal nás se najíst do nedaleké restaurace. Že prý je "famous for the liver". Míra tedy dostal za úkol dát si Teleški džiger - telecí játra. Mně byla doporučena klasika, uvijač pilaški - grilovaný kuřecí závitek s náplní. Slovo "uvijač" mě fascinuje. Zní jako nějaký střevní parazit...dávala jsem si ho pak ještě hodněkrát, a zkusila jsem i svinski. Restaurace na první pohled vypadala jako jídelna - jednoduché stolky s ubrusy a židle, konstrukcí stánkovitého typu. Byla plná místních a menu bylo jen v cyrilici. Příležitost procvičit azbuku - tentokrát načisto. Úspěšně jsme objednali a dokonce vše, co jsme chtěli, včetně salátu a nápojů. Míra si pochvaloval játra, tedy ta grilovaná, o svých se pochopitelně nezmiňoval. Mne zaujalo, že číšníci chodí, i v takovéto řekněme prostší restauraci, v kalhotách a bílých košilích, a přes ruku mají přehozený látkový ubrousek. Na konci nás zaujala cena. Na účtence jsme měli všehovšudy sakum prásk v přepočtu asi 200 Korun. Mírova játra stála zhruba 40, včetně hranolků. Oproti Srbsku polovina. Oproti Budapešti...radši ani nemluvit. Názor že Makedonie je ráj foodturistů, už se nám od té doby jen potvrzoval. A naše putování se tak definitivně změnilo ve vyjídací tábor.

Me and the fontána s "Mužem na koni" co vůbec nemá připomínat Alexandra Makedonského.
 
Ještě jednou u mé oblíbené fontány - detail s roztomilým lvem.

Fotografie pro ČAK.
Ve zbylém čase jsme si prošli Skopji. Zjistili jsme zajímavý trend. Hodně jsou tam znát investice do infrastruktury, dálnice se staví...ale snad ještě víc se staví sochy mužů na koni v brňání. A sochy mužů na koni bez brňání. A prostě čehokoliv, jen aby to vypadalo....historicky...a mocně...vypadá to zoufale. Ne, že bych se od barevně svítící fontány s alevůbecnealexandrem byla schopná odtrhnout. Vlastně, nakonec snad byla ta fontána na celé Skopji nejhezčí. V té záplavě soch nových kamenných "památek" se dá jen těžko vyznat. A ani najít nějaký další pěkný podnik, kavárnu, nebo bar, se nám na vlastní pěst nepoštěstilo. Zato nepěknou restauraci, tu jsme našli - poblíž místní pevnosti. Do hostelu jsme se vraceli s rozporuplnými pocity. V krámku přes ulici jsme si k velké radosti zakoupili vychlazené Skopsko, dokonce jsme objevili Skopsko - Radler.
Na pěkném dvorečku našeho hostelu byl stolek a pár židliček. Třímajíc v ruce (kupodivu nikoliv bílou) igelitku s nákupem jsme si na to posezení brousili zuby. Jenže bylo obsazeno. Seděl tam Ljupce s manželkou a pár hostů. Ljupce hned vstal a usadil nás, že už stejně musejí jít domů, kde na ně čeká malá dcera. Přisedli jsme, a zapředli rozhovor. Zůstali jsme tedy u stolku čtyři. S námi sedící pár byli angličané - Anthony a děvče jménem Chris. Vydrželi jsme vést jeden z nejzajímavějších rozhovorů, asi v mém životě. Pracují v Londýně a na Balkán se dostali letecky do Albánie, zpátky poletí ze Soluně. Backpackeři. Projeli už Albánii a Černou Horu, všude se dopravují místní dopravou - cestují bez auta. Když si nevědí rady s cestou, zeptají se na ulici. Na dopravní spojení se ptají v hostelech. Ten jejich způsob cestování mi přišel nesmírně odvážný a efektivní. Ale když už popáté opakovali, že musejí jít spát, aby ráno v půl osmé stihli autobus k jezeru, tak se mi tolik efektivní přestal zdát. Ještě než opravdu odešli spát, Anthony nám doporučil místo, kde přespat v Ohridu, kam jsme měli další den namířeno. Apartmány Valentin. Jen za pět Eur na osobu/noc. Super.
Ve Skopji se spalo skvěle. Ráno nám naši hostitelé koupili ke snídani Bjurek. Tuto dietní záležitost jsem již znala z Bulharska, co jsem ovšem neznala, bylo její zapíjení jogurtem. Prý klasická makedonská snídaně. Jsou to drsňáci, ti Makedonci :)
Sbalili jsme si a nachystali na cestu do Ohridu. Manželé Georgijevských nám pomohli nanosit věci do auta, a jelo se :)

9.3.13

Makedonie. Část I - úvod.

Přítomnost není nějak barevná, je tedy čas si na tomto blogu trochu zacestovat - v čase i prostoru. Vydejme se na Balkán. Aby byl zážitek kompaktní, doporučuji pustit si ke čtení pořádnou makedonskou muziku.
Je konec září 2012 a my tři - já, Míra a Ford (bez Pípy, kterého jsme ztratili v Terezíně, RIP), se valíme po dálnici ze Srbského Niše do Skopje v Makedonii. Je brzké odpoledne a dle teploměru je venku 32 stupňů. Slunce je pro středoevropana (tedy mě) nepříjemně silné. Máme za sebou jedno odpoledne a noc v Budapešti, a další odpoledne a noc v provinčním centru jižního Srbska, ve městě zvaném Niš.
Domy v Budapešti  jsou velké. Asi tam žili velcí lidé. A taky jim je navrhovali architekti z Vídně.

Srbské jídlo! A dokonce na fotce zbylo místo i na Jelena.
Niš nás příjemně překvapil - včera, v neděli večer, zde bylo v centru více než živo. A byla znát přítomnost kapitálu. My jsme ocenili zejména: grilovaná masa, bílý chleba a spoustu zeleniny za skvělé ceny v restauraci co se jmenovala Kot Rajka. Pivo se jmenovalo Jelen.
FYROM v celé své kráse, zde pro lepší orientaci na mapě se zbytkem FYu, tedy bývalé Jugoslávie.
V autě si dlouhou cestu krátím čtením informací z průvodců i z internetu. Zjišťuji, že Makedonie je zemí trošku matoucí. Jednak nikdo nečeká na Balkáně zemi, která nemá moře - to se na poloostrov jaksi nesluší. Makedonci by ovšem dodali, že moře historicky měli. Což souvisí s další zapeklitou věcí - makedonskou identitou. Jsme totiž na Balkáně, kde nic není tak jednoduché a přímočaré jako ve střední Evropě. Staletí válek a sporů se na tomto cípu Evropy podepsala nesmazatelným písmem. Od Záhřebu níž máte pocit, že ať už začnete zkoumat jakýkoli kus místní historie, narazíte na následující model: válka, obsazení, genocida, vzpoura, osvobození, válka, obsazení, a takhle alespoň pětkrát za sebou... Půda je zde zkrátka horká.
Vlevo nahoře: starověká Makedonie, okolo 350 př. n. l. Vpravo nahoře: římská provincie Makedonie.
Vlevo dole: šrafovaně přibližné hranice - Byzantská provincie. Vpravo dole Makedonie za vlády Otomanů (trvala přes 600 let, až do roku 1922) (via Wikipedia)


Na mnoha mapách se Makedonie označuje jako FYROM. Toto není slovo makedonského nebo snad řeckého původu, jak jsem si původně myslela. Jde o vyjádření sporu, který se táhne již po staletí mezi Řeckem a Makedonií o samotné označení Makedonie. Nejde zde jen o název, ale i o historickou relevanci, která se k tomuto pojmu vztahuje. Makedonie má díky Řecku s mezinárodním uznáním značný problém, a proto je někdy označována poetickou zkratkou sousloví "Former Yugoslavian Republic of Macedonia" (Bývalá jugoslávská republika Makedonie) - FYROM. My jsme pro naše účely toto označení ignorovali.
K etniku bych dodala, že etničtí Makedonci skutečně jsou jugoslávci, tedy jiho-slované. V některých regionech jsou dokonce světlovlasí a modroocí, většinou však tmavovlasí, menší postavy a kulatého obličeje.
Obrázek znázorňující některé slavné Makedonce. Neznám ani jednoho :)

Ještě musím napsat, čím jsme jeli na jih vyzbrojeni. Inu, v prodejně Kiwi v Jungmannově ulici jsem zakoupila mapu a průvodce Western Balkans od Lonely planet. Pak jsem měla od Stáni vypůjčeny dva origoš makedonské průvodce po Makedonii. Jeden obecný a jeden jen o klášterech. Jinak vzhledem k tomu, že v ČR v té době panovala prohibice, jsme s sebou žádný alkohol nevezli. Ostatně dovoz zboží, které je předmětem spotřební daně z ČR (EU) na Balkán je stonásobně blbější vození dříví do lesa.
A proč jsme se rozhodli vážit přes tisíc kilometrů autem zrovna do Makedonie? Chtěla jsem se tam podívat, protože jsem poměrně nedávno zjistila, že můj děda z tátovy strany odešel do Československa z Makedonie v padesátých letech v důsledku občanské války. Pocházel z vesnice Buf nacházející se na jihu země, jižně od Bitoly, v horách a blízkosti makedonsko-řeckých hranic. Krom tohoto a toho, že to byl horník, o něm skoro nic nevím. Každopádně Buf, neboli Bouf, je dneska skoro vylidněn. Většina tamních Makedonců se rozutekla kvůli vleklým konfliktům po celém světě. Hodně jich je v Kanadě a v USA. Pár chlapců založilo kapelu Boys from Bouf, jejíž kanál jsem čtenáři vnutila k poslechu odkazem na začátku.
Jak jsme tak jeli, směrem na jih stoupala nejen teplota, ale i četnost minaretů a tedy mešit. Projeli jsme srbsko-makedonskou hranici, a přišlo první makedonské mýto. A protože Dináry v naší peněžence byly srbské, zaplatili jsme pánovi dvacet Euro Centů.
Vítejte v Makedonské republice. Tady o FYROMu těžko uslyšíte :)
Jak jsem si všimla, cedule na silnicích byly dvojité - nápisy jak v cyrilicí, tak latinkou. Příležitost nanečisto procvičit azbuku:) Po příjezdu do Skopje jsme zjistili, že Mondeo je do rozměrů vysoko nad místní normou. Po obvyklých komplikacích, zahrnujících handrkování se s místním Albáncem (menšina, kterou poznáte...stejně, jako poznáte Romy v Rumunsku), který se dožadoval tvrdé měny poté, co nám na křižovatce oplácal přední sklo houbou namočenou v jarové vodě, a samozřejmě trošku bloudění a trable s tím, kam našeho drobečka zaparkovat, jsme dojeli do hostelu, který vytipoval večer předtím Míra. A o něm více příště. Aby to vyprávění nebylo až moc akční.

27.3.11

Amsterdam

Minulý prodloužený víkend jsme díky výprodeji EasyJetu strávili na výletě v Amsterdamu.

Přípravy, narozdíl od loňského pobytu v Paříži, neproběhly téměř žádné, jen jsem tentokrát vyjímečně OPRAVDU zarezervovala hostel k velké radosti všech, hlavně mojí. Míra mi taky k promoci koupil speciální zápisník Moleskine Amsterdam. Ve středu mi volal Garth, co za zavazadla do letadla, že nevědí s Tomem, co brát. Z naší další konverzace vyplynulo pro kluky velké překvapení, a to, že naše low cost letenka neobsahuje možnost jiného nežli příručního zavazadla. Nicméně naše poloprázdné batůžky jasně ukázaly, že vláčet s sebou další kufr by bylo skutečně off topic.

Ve čtvrtek jsem nechala v práci nespokojené zadavatele úkolů a chtě-nechtě se přesunula na letisko. Tam jsme se všichni šťastně shledali u piva za 50/latte za 40. Do Amsterdamu jsme dorazili okolo páté hodiny odpolední v sestavě já-Míra-Garth-Tomáš. Zakoupili jsme lístky pro pohyb městskou dopravou, vlakem dojeli do Amsterdamu a posléze busem do hostelu. Uchváceni vlastní koupelnou, luxusními palandami a třemi metry čtverečními rozběhu v pokoji jsme si ani moc nevšimli dva metry vysokého vývodu klimatizace, který čněl z terasy hned za naším oknem. Inu nelenili jsme, povečeřeli v místním fastfoodu FEBO hranolky a burgery a vyjeli do centra. Vyjeli jsme tedy ne úplně dobře, vlastně jsme si nějak spletli trasu a omylem objeli celé město nadzemním metrem. No ale zase jsme toho hodně viděli. Byl zrovna den svatého Patrika, a tak se to v centru hemžilo opilci v kloboucích Guiness. Jen malinko jsme okusili atmosféry v coffee shopu a kluci nealko piv a já mátového čaje, a už jsme jeli zase zpátky, protože bylo jedenáct.

Druhý den jsme vstali brzy. Já asi v sedm, skoro celou noc jsem probděla. Kolem našeho pokoje z nějakého důvodu téměř nonstop lítali pubescentní frantíci, a když ne oni, klimatizace za oknem svým vibrováním simulovala pobyt v sousedství motoru letadla. Podotýkám, velkého letadla. No, ale ráno jsme se královsky nasnídali a vyjeli do centra. O půl dvanácté jsme se přidali ke skupince Sandeman's New City Tour, se kterou jsme měli dobré zkušenosti z Paříže. Prohlídka nezklamala, pán vyprávěl moc pěkně a za tři a půl hodiny jsme měli projité centrum, doporučená další místa k navštívení a taky základní pojem o historii města. Pak už byla jen zima. Hrozná zima, která mě nutila stále zacházet do obchodů :) V jednom jsme pokoupili suvenýru k jídlu, v dalším jsem si ve slevě koupila kabátek k přehození přes můj skrovný oděv. Pak jsme už jen bloumali ulicemi a našli moc pěknou hospodu Café t'Gusthuys, kde i moc dobře vařili, a pak ještě klub Thirsty Dog s pohodovým vrchním. Večer jsme se pozdně navečeřeli v Burger Kingu, což se posléze z mého pohledu ukázalo jako velká chyba, a víc už bych se o tom asi nevyjadřovala... :)

V sobotu jsem nemohla moc snídat, což mi bylo líto. Náš hostel byl celkem na periferii, ale prošli jsme si tamní trh a nakoupili sváču na den v obdobě Lidlu. Fascinovaly nás jachty kotvící uprostřed panelákového sídliště. A lidi v panelácích, co se jim nelíbilo, že je fotíme, i když my nefotili je, ale ty domy... V sobotu začalo být taky konečně hezky, svítilo sluníčko, i když byla zima. Míra na tento den zadal dva cíle: Trh ("Trhovec") a Park poblíž Leidsepleinu. Obojí jsme prošli, trhovec byl hezký a nejvíc nás na něm zaujal stánek s rybami. Dál byly hezké samozřejmě sýry a různé nakládané dobroty. Pak jsme viděli Rijksmuseum, ale dovnitř jsme nešli, a Van Goghovo muzeum, tam jsme taky nešli. Stavili jsme se v kavárně Bagels a Beans nebo tak nějak a kluci si tam dali horkou čokoládu, kterou jim přinesli v součástkách - v hrnečku horké mléko, na talířku šlehačku a ve skleničce čokoládové boby. Já měla kafe se sojovým mlíkem a Míra capuccino. No a pak jsme chodili a chodili, kluci chtěli do Zoo a podle mapy se cesta tam zdála jasná, jenže místo do Zoo jsme došli do někam uplně jinam a měli jsme už hlad a vůbec...naštěstí jsme našli metro a dovezli se do centra. Večeřeli jsme v Indické restauraci, kde Gartha překvapili intenzitou pálivosti extra pálivého jídla, co si dal. Pak jsme šli zase do hospody Thirsty dog, kde mě to moc nebavilo, protože jsem byla hrozně unavená, ale zase to byl poslední večer a nechtěla jsem jít brzy spát.

Poslední noc jsem spala jak zabitá a vibrující klima mi byla naprosto wurst. Ráno jsme si sbalili, nasnídali se a s baťůžky vyjeli do města. Garth chtěl do podzemních jeskyní, ale nakonec jsme ho přehlasovali a šli do městského muzea. Tam jsme byli řekla bych tak dvě hodiny a bylo to moc zajímavé, taky jsem tam mohla zachránit koně z kanálu. Pak jsme se šli najíst do Café t'Gusthuys a ubrali se směrem na letiště. Míra se na letišti musel rozloučit s kostkou. Kostku koupil v pátek ve městě s tím, že se bude hodit, až bude hlad. Byla to půlkilová kostka celkem ne moc dobrého třeného těsta a tahat ji s sebou letadlem do ČR byl nerozum. Tak se Míra obřadně rozloučil, prošli jsme bezpečnostní kontrolou, i když podle scanneru jsem vypadala, že okolo kotníků tahám deset kilo výbušniny, nakoupili dvě lahve Baileys za výhodnou cenu a letěli dom. V letadle všichni až na mě spali, já si dala kafe a snažila se číst si ÚZ o účetnictví podnikatelů. Moc to nešlo, byl tam fakt nízkej tlak. Ale snaha se cení, že. No a v devět už jsme s Mírou seděli nad Plzni, utopencem a nakládaným hermelínem na Lišce. A tím jsme uzavřeli naši amsterdamskou vyjížďku.

18.2.11

Už mám zase kávu

Abych tak něčím přispěla, tak... v novém pracovním prostředí se cítím vesměs dobře. Nenudím se tam. Automat na kávu funguje a lidé jsou zdá se lidsky zaměstnáni. 20. ledna jsem ukončila poměr ve zkušební době, užila si volno a toto pondělí nastoupila do nové práce. Vedena jsem už nebyla citem, ale náhodou. Můj současný šéf si přečetl mou diplomovou práci a rozhodl se, že právníka, který se zabývá daněmi, potřebuje. Nenechal se odradit ani tím, že jsem mu tvrdila, že daním vůbec nerozumím. Tak tam teď budu a budu se učit a učit. Je toho spousta a doufám, že se mi to povede. K tomu se tam mám ještě učit obchodní právo.

Volno uteklo dost rychle. Tak nějak bylo pořád co dělat. Jezdila jsem pořád za někým do města nebo nakupovala ve slevách, až mi došly peníze a měla jsem po ftákách. Pak jsme s Mírou vyjeli do Innsbrucku, kde jsme od středy do soboty lyžovali. Trochu jsem se zlepšila. Sněhové podmínky sice nebyly úplně ideální, ale byl to Innsbruck, bylo to krásně a ve čtvrtek na Axamu nádherně vonělo jaro.

18.12.10

Výlet

Zatímco v kuchyni bublají opět kosti na vývar, je čas osvěžit svou webovou prezentaci novými zážitky.

Ve čtvrtek se konal náš pracovní vánoční večírek ve Vídni. Po hodině v práci jsme tedy ve čtvrtečním dopoledni vypnuly počítače a vyrazily v silné sestavě reprezentovat českou pobočku naší kanceláře. Bylo nás celkem pět. Martina, Jana - sekretářky, a tři koncipientky - já, Mirka a Iva. Do hlavního města Rakouska jsme se přesouvaly pět hodin vlakem Eurocity. Potvrdily se mé zkušenosti s tímto typem železniční dopravy, a to, že až na rychlost a "nové" sedačky žádný nadstandart nenabízí. Standartně bylo ve vlaku zima a standartně vlakové záchodky buďto nefungovaly, nebo byly, no...špinavé. Nicméně jsme dorazily bez zpoždění a obohaceny zejména Ivinými historkami ze života. Přesun metrem do hotelu proběhl také bez překážek a tak nám již od pěti večer nic nebránilo plně se věnovat přípravě na tu velkou večerní událost.

Událost byla fajn - zejména proti tomu, jak jsem z ní byla dopředu vyděšená. Nejdřív nás tedy organizátoři donutili svléknout si kabáty, aby nás mohli téměř polonahé nahnat přes otevřený dvůr do ledové místnosti s výstavou nějakého rakouského pána, který proslul tím, že byl mentálně retardovaný, a tudíž asi nějak cool. Jeho umění mě vůbec nezaujalo, i proto, že jsem měla velký hlad, a tak jsem byla ráda, když nás nahnali zpět do "ateliéru" k našim stolům s pečlivě připraveným zasedacím pořádkem, a poté, co jsme si vyslechli nad očekávání hezký projev, začali servírovat předkrmy. Ty byly chuťově velmi intenzivní, na pohled zajímavé a v italském duchu. Další (dva) chody probíhaly formou bufetu - nejprve různé teplé variace mas (ryby, roastbeef, kuřecí po indicku), zeleniny a polenty, a poté dezerty, z nichž jsem ochutnala jen vanilkovou zmrzlinu s ovocnými polevami. Ve dvanáct nás opět minibusy odvezly zpět do hotelu, kde jsem s velikou úlevou zapadla do postele a spala do půl deváté. Po deváté ráno jsme měly s děvčaty sraz na snídani, volném to pokračování večerní žranice. Původně jsme se chtěly nasnídat rychle a proběhnout si ještě alespoň kus Vídně, samozřejmě jsme ale podlehly nástrahám bufetu a protáhly brunch do půl jedenácté. Takže už zbyl čas jen nakoupit suvenýry a vyjet na nádraží. Cesta zpět utekla stejně rychle, jako tam, a konverzace se nesla ve stejném, na můj vkus holt až příliš feministicky laděném, duchu.

Proto byla večerní rozlučka s Evou a Marion, skvělými děvčaty, které znám z Innsbrucku, moc příjemným osvěžením. I když ten jejich Erasmus v Praze utekl asi pětkrát rychleji, než jsem chtěla.

Dneska jsem si rozbalila svůj dárek k vánocům - tlakáč od Tefalu, a uvařila v něm k obědu kuřecí stehna se zeleninou. Teď pak už asi čtvrtou hodinou vyvářím své oblíbené telecí kosti a snažím se vytvořit ten výše zmíněný vývar - i když bych se měla snažit spís vytvořit rígo :)

11.12.10

Jak přežít vánoce - aneb vánoce v hlavě

Tak obecně prý platí, že vánoce jsou obdobím klidu, rozjímání, domácí pohody a všudypřítomné lásky. Že dáme všem najevo, jak moc je milujeme nejlépe tím, že nakoupíme dárky, jejichž cenu budeme splácet po několik měsíců, budeme desítky hodin šůrovat obydlí až do mikroskopické čistoty a na konci se na sebe budeme zubit pod stromečkem a extaticky prožívat radost z darů.

To jsou samozřejmě naprosté kecy.

Anebo jinak. Svátky mají svou podstatu a tradici, a určitě na tom všem něco je. Ale určitě nejsem sama, kdo tak nějak tuší, že něco na těch celých vánocích je ztuchlého. To něco je těžko popsatelný tlak společnosti, který nás všechny provází na každém kroku a stahuje k průměru. Nenápadně nám krade naše vlastní touhy a nápady, a po krůčkách nás pasuje do jedné šablony. Zvláštní sociální jev, který se projevuje v naší pracovní kariéře, struktuře výdajů domácnosti, trávení volného času i vztazích s přáteli. Na vánoce pak tato pravidla říkají, že musíme být dokonalí - mít perfektní dárky, skvělou večeři, dokonale čistý byt a k tomu ještě, a hlavně, se mít rádi. Jako výsledek v období vánočních svátků polovina lidí dostane tiky a druhá deprese a hysterické záchvaty z toho, co všechno se nepovedlo/nestihlo, a většina se těší, aby už to šílenství proboha bylo skrku.

Vánoce jsou křesťanský symbol, a i když jsem toho z Bible moc nepřečetla, tuším, že mimojiné mají značit naději a nový začátek. Proto bych chtěla všem, kteří dočetli až sem, popřát, aby tentokrát tohle období strávili tak, jak opravdu chtějí. Aby si nenechali tím obecným průměrem diktovat, co mají a co musí. Aby si uvědomili svoji krásu a hodnotu toho, co přinášejí na tento svět, a čím jsou ostatním vzácní. Zastavme se na chvíli, poslouchejme se, a buďme prostě rádi, že jsme - udělejme si takové naše vánoce v hlavě.

20.11.10

Kreativita

Kreativita je taková vlastnost, která dovoluje člověku opouštět zaběhnuté vzory myšlení a tvořit pak nové věci. Tato vlastnost nejvíce chybí jednomu evropskému národu...a to Němcům. Včera jsem s Mirkou vysedávala po práci v CH v pasáži Rokoko. Popíjejíc z velikánských hrnků obrovské porce kofeinu s příchutí Tiger jsme rozebíraly vše možné, nakonec však jsme skončily u pomlouvání německého národa. Mirky zážitky z Německa, kde střídavě na několika místech žila po tři roky, vůbec nekorespondovaly s mými romantickými vzpomínkami na Innsbruck. Němci jsou údajně zabednění tupci, kteří se ještě zdaleka nedostali z posedlosti svou čistou krví, řádem a disciplínou. Když se Mirka naštvala skutečně do vysokých otáček, naznala jsem, že je čas odejít na pivo s Mírou, kde jsme Mirčiny teorie dovedli k dokonalosti.

Kreativita každopádně, ač je podmíněna vlohami, nepřichází ani pak sama. Aby člověk něco vytvořil, musí myslet. Nové věci vznikají v potu tváře - ať se jedná o chemické vzorce, modely řízení podniku nebo skládání hudby. Bohužel to platí i co se týká blogování. Tvůrčí krize přichází zejména s pravidelným řádem (a jsme zase u těch Němců). Každý den osmapůlka v práci je kreativity spolehlivý zabiják. Chce to nějaké vzrůšo. Do středy musím odevzdat Raport! Jawohl!