Amsterdam

Minulý prodloužený víkend jsme díky výprodeji EasyJetu strávili na výletě v Amsterdamu.

Přípravy, narozdíl od loňského pobytu v Paříži, neproběhly téměř žádné, jen jsem tentokrát vyjímečně OPRAVDU zarezervovala hostel k velké radosti všech, hlavně mojí. Míra mi taky k promoci koupil speciální zápisník Moleskine Amsterdam. Ve středu mi volal Garth, co za zavazadla do letadla, že nevědí s Tomem, co brát. Z naší další konverzace vyplynulo pro kluky velké překvapení, a to, že naše low cost letenka neobsahuje možnost jiného nežli příručního zavazadla. Nicméně naše poloprázdné batůžky jasně ukázaly, že vláčet s sebou další kufr by bylo skutečně off topic.

Ve čtvrtek jsem nechala v práci nespokojené zadavatele úkolů a chtě-nechtě se přesunula na letisko. Tam jsme se všichni šťastně shledali u piva za 50/latte za 40. Do Amsterdamu jsme dorazili okolo páté hodiny odpolední v sestavě já-Míra-Garth-Tomáš. Zakoupili jsme lístky pro pohyb městskou dopravou, vlakem dojeli do Amsterdamu a posléze busem do hostelu. Uchváceni vlastní koupelnou, luxusními palandami a třemi metry čtverečními rozběhu v pokoji jsme si ani moc nevšimli dva metry vysokého vývodu klimatizace, který čněl z terasy hned za naším oknem. Inu nelenili jsme, povečeřeli v místním fastfoodu FEBO hranolky a burgery a vyjeli do centra. Vyjeli jsme tedy ne úplně dobře, vlastně jsme si nějak spletli trasu a omylem objeli celé město nadzemním metrem. No ale zase jsme toho hodně viděli. Byl zrovna den svatého Patrika, a tak se to v centru hemžilo opilci v kloboucích Guiness. Jen malinko jsme okusili atmosféry v coffee shopu a kluci nealko piv a já mátového čaje, a už jsme jeli zase zpátky, protože bylo jedenáct.

Druhý den jsme vstali brzy. Já asi v sedm, skoro celou noc jsem probděla. Kolem našeho pokoje z nějakého důvodu téměř nonstop lítali pubescentní frantíci, a když ne oni, klimatizace za oknem svým vibrováním simulovala pobyt v sousedství motoru letadla. Podotýkám, velkého letadla. No, ale ráno jsme se královsky nasnídali a vyjeli do centra. O půl dvanácté jsme se přidali ke skupince Sandeman's New City Tour, se kterou jsme měli dobré zkušenosti z Paříže. Prohlídka nezklamala, pán vyprávěl moc pěkně a za tři a půl hodiny jsme měli projité centrum, doporučená další místa k navštívení a taky základní pojem o historii města. Pak už byla jen zima. Hrozná zima, která mě nutila stále zacházet do obchodů :) V jednom jsme pokoupili suvenýru k jídlu, v dalším jsem si ve slevě koupila kabátek k přehození přes můj skrovný oděv. Pak jsme už jen bloumali ulicemi a našli moc pěknou hospodu Café t'Gusthuys, kde i moc dobře vařili, a pak ještě klub Thirsty Dog s pohodovým vrchním. Večer jsme se pozdně navečeřeli v Burger Kingu, což se posléze z mého pohledu ukázalo jako velká chyba, a víc už bych se o tom asi nevyjadřovala... :)

V sobotu jsem nemohla moc snídat, což mi bylo líto. Náš hostel byl celkem na periferii, ale prošli jsme si tamní trh a nakoupili sváču na den v obdobě Lidlu. Fascinovaly nás jachty kotvící uprostřed panelákového sídliště. A lidi v panelácích, co se jim nelíbilo, že je fotíme, i když my nefotili je, ale ty domy... V sobotu začalo být taky konečně hezky, svítilo sluníčko, i když byla zima. Míra na tento den zadal dva cíle: Trh ("Trhovec") a Park poblíž Leidsepleinu. Obojí jsme prošli, trhovec byl hezký a nejvíc nás na něm zaujal stánek s rybami. Dál byly hezké samozřejmě sýry a různé nakládané dobroty. Pak jsme viděli Rijksmuseum, ale dovnitř jsme nešli, a Van Goghovo muzeum, tam jsme taky nešli. Stavili jsme se v kavárně Bagels a Beans nebo tak nějak a kluci si tam dali horkou čokoládu, kterou jim přinesli v součástkách - v hrnečku horké mléko, na talířku šlehačku a ve skleničce čokoládové boby. Já měla kafe se sojovým mlíkem a Míra capuccino. No a pak jsme chodili a chodili, kluci chtěli do Zoo a podle mapy se cesta tam zdála jasná, jenže místo do Zoo jsme došli do někam uplně jinam a měli jsme už hlad a vůbec...naštěstí jsme našli metro a dovezli se do centra. Večeřeli jsme v Indické restauraci, kde Gartha překvapili intenzitou pálivosti extra pálivého jídla, co si dal. Pak jsme šli zase do hospody Thirsty dog, kde mě to moc nebavilo, protože jsem byla hrozně unavená, ale zase to byl poslední večer a nechtěla jsem jít brzy spát.

Poslední noc jsem spala jak zabitá a vibrující klima mi byla naprosto wurst. Ráno jsme si sbalili, nasnídali se a s baťůžky vyjeli do města. Garth chtěl do podzemních jeskyní, ale nakonec jsme ho přehlasovali a šli do městského muzea. Tam jsme byli řekla bych tak dvě hodiny a bylo to moc zajímavé, taky jsem tam mohla zachránit koně z kanálu. Pak jsme se šli najíst do Café t'Gusthuys a ubrali se směrem na letiště. Míra se na letišti musel rozloučit s kostkou. Kostku koupil v pátek ve městě s tím, že se bude hodit, až bude hlad. Byla to půlkilová kostka celkem ne moc dobrého třeného těsta a tahat ji s sebou letadlem do ČR byl nerozum. Tak se Míra obřadně rozloučil, prošli jsme bezpečnostní kontrolou, i když podle scanneru jsem vypadala, že okolo kotníků tahám deset kilo výbušniny, nakoupili dvě lahve Baileys za výhodnou cenu a letěli dom. V letadle všichni až na mě spali, já si dala kafe a snažila se číst si ÚZ o účetnictví podnikatelů. Moc to nešlo, byl tam fakt nízkej tlak. Ale snaha se cení, že. No a v devět už jsme s Mírou seděli nad Plzni, utopencem a nakládaným hermelínem na Lišce. A tím jsme uzavřeli naši amsterdamskou vyjížďku.

Už mám zase kávu

Abych tak něčím přispěla, tak... v novém pracovním prostředí se cítím vesměs dobře. Nenudím se tam. Automat na kávu funguje a lidé jsou zdá se lidsky zaměstnáni. 20. ledna jsem ukončila poměr ve zkušební době, užila si volno a toto pondělí nastoupila do nové práce. Vedena jsem už nebyla citem, ale náhodou. Můj současný šéf si přečetl mou diplomovou práci a rozhodl se, že právníka, který se zabývá daněmi, potřebuje. Nenechal se odradit ani tím, že jsem mu tvrdila, že daním vůbec nerozumím. Tak tam teď budu a budu se učit a učit. Je toho spousta a doufám, že se mi to povede. K tomu se tam mám ještě učit obchodní právo.

Volno uteklo dost rychle. Tak nějak bylo pořád co dělat. Jezdila jsem pořád za někým do města nebo nakupovala ve slevách, až mi došly peníze a měla jsem po ftákách. Pak jsme s Mírou vyjeli do Innsbrucku, kde jsme od středy do soboty lyžovali. Trochu jsem se zlepšila. Sněhové podmínky sice nebyly úplně ideální, ale byl to Innsbruck, bylo to krásně a ve čtvrtek na Axamu nádherně vonělo jaro.

Výlet

Zatímco v kuchyni bublají opět kosti na vývar, je čas osvěžit svou webovou prezentaci novými zážitky.

Ve čtvrtek se konal náš pracovní vánoční večírek ve Vídni. Po hodině v práci jsme tedy ve čtvrtečním dopoledni vypnuly počítače a vyrazily v silné sestavě reprezentovat českou pobočku naší kanceláře. Bylo nás celkem pět. Martina, Jana - sekretářky, a tři koncipientky - já, Mirka a Iva. Do hlavního města Rakouska jsme se přesouvaly pět hodin vlakem Eurocity. Potvrdily se mé zkušenosti s tímto typem železniční dopravy, a to, že až na rychlost a "nové" sedačky žádný nadstandart nenabízí. Standartně bylo ve vlaku zima a standartně vlakové záchodky buďto nefungovaly, nebo byly, no...špinavé. Nicméně jsme dorazily bez zpoždění a obohaceny zejména Ivinými historkami ze života. Přesun metrem do hotelu proběhl také bez překážek a tak nám již od pěti večer nic nebránilo plně se věnovat přípravě na tu velkou večerní událost.

Událost byla fajn - zejména proti tomu, jak jsem z ní byla dopředu vyděšená. Nejdřív nás tedy organizátoři donutili svléknout si kabáty, aby nás mohli téměř polonahé nahnat přes otevřený dvůr do ledové místnosti s výstavou nějakého rakouského pána, který proslul tím, že byl mentálně retardovaný, a tudíž asi nějak cool. Jeho umění mě vůbec nezaujalo, i proto, že jsem měla velký hlad, a tak jsem byla ráda, když nás nahnali zpět do "ateliéru" k našim stolům s pečlivě připraveným zasedacím pořádkem, a poté, co jsme si vyslechli nad očekávání hezký projev, začali servírovat předkrmy. Ty byly chuťově velmi intenzivní, na pohled zajímavé a v italském duchu. Další (dva) chody probíhaly formou bufetu - nejprve různé teplé variace mas (ryby, roastbeef, kuřecí po indicku), zeleniny a polenty, a poté dezerty, z nichž jsem ochutnala jen vanilkovou zmrzlinu s ovocnými polevami. Ve dvanáct nás opět minibusy odvezly zpět do hotelu, kde jsem s velikou úlevou zapadla do postele a spala do půl deváté. Po deváté ráno jsme měly s děvčaty sraz na snídani, volném to pokračování večerní žranice. Původně jsme se chtěly nasnídat rychle a proběhnout si ještě alespoň kus Vídně, samozřejmě jsme ale podlehly nástrahám bufetu a protáhly brunch do půl jedenácté. Takže už zbyl čas jen nakoupit suvenýry a vyjet na nádraží. Cesta zpět utekla stejně rychle, jako tam, a konverzace se nesla ve stejném, na můj vkus holt až příliš feministicky laděném, duchu.

Proto byla večerní rozlučka s Evou a Marion, skvělými děvčaty, které znám z Innsbrucku, moc příjemným osvěžením. I když ten jejich Erasmus v Praze utekl asi pětkrát rychleji, než jsem chtěla.

Dneska jsem si rozbalila svůj dárek k vánocům - tlakáč od Tefalu, a uvařila v něm k obědu kuřecí stehna se zeleninou. Teď pak už asi čtvrtou hodinou vyvářím své oblíbené telecí kosti a snažím se vytvořit ten výše zmíněný vývar - i když bych se měla snažit spís vytvořit rígo :)

Jak přežít vánoce - aneb vánoce v hlavě

Tak obecně prý platí, že vánoce jsou obdobím klidu, rozjímání, domácí pohody a všudypřítomné lásky. Že dáme všem najevo, jak moc je milujeme nejlépe tím, že nakoupíme dárky, jejichž cenu budeme splácet po několik měsíců, budeme desítky hodin šůrovat obydlí až do mikroskopické čistoty a na konci se na sebe budeme zubit pod stromečkem a extaticky prožívat radost z darů.

To jsou samozřejmě naprosté kecy.

Anebo jinak. Svátky mají svou podstatu a tradici, a určitě na tom všem něco je. Ale určitě nejsem sama, kdo tak nějak tuší, že něco na těch celých vánocích je ztuchlého. To něco je těžko popsatelný tlak společnosti, který nás všechny provází na každém kroku a stahuje k průměru. Nenápadně nám krade naše vlastní touhy a nápady, a po krůčkách nás pasuje do jedné šablony. Zvláštní sociální jev, který se projevuje v naší pracovní kariéře, struktuře výdajů domácnosti, trávení volného času i vztazích s přáteli. Na vánoce pak tato pravidla říkají, že musíme být dokonalí - mít perfektní dárky, skvělou večeři, dokonale čistý byt a k tomu ještě, a hlavně, se mít rádi. Jako výsledek v období vánočních svátků polovina lidí dostane tiky a druhá deprese a hysterické záchvaty z toho, co všechno se nepovedlo/nestihlo, a většina se těší, aby už to šílenství proboha bylo skrku.

Vánoce jsou křesťanský symbol, a i když jsem toho z Bible moc nepřečetla, tuším, že mimojiné mají značit naději a nový začátek. Proto bych chtěla všem, kteří dočetli až sem, popřát, aby tentokrát tohle období strávili tak, jak opravdu chtějí. Aby si nenechali tím obecným průměrem diktovat, co mají a co musí. Aby si uvědomili svoji krásu a hodnotu toho, co přinášejí na tento svět, a čím jsou ostatním vzácní. Zastavme se na chvíli, poslouchejme se, a buďme prostě rádi, že jsme - udělejme si takové naše vánoce v hlavě.

Kreativita

Kreativita je taková vlastnost, která dovoluje člověku opouštět zaběhnuté vzory myšlení a tvořit pak nové věci. Tato vlastnost nejvíce chybí jednomu evropskému národu...a to Němcům. Včera jsem s Mirkou vysedávala po práci v CH v pasáži Rokoko. Popíjejíc z velikánských hrnků obrovské porce kofeinu s příchutí Tiger jsme rozebíraly vše možné, nakonec však jsme skončily u pomlouvání německého národa. Mirky zážitky z Německa, kde střídavě na několika místech žila po tři roky, vůbec nekorespondovaly s mými romantickými vzpomínkami na Innsbruck. Němci jsou údajně zabednění tupci, kteří se ještě zdaleka nedostali z posedlosti svou čistou krví, řádem a disciplínou. Když se Mirka naštvala skutečně do vysokých otáček, naznala jsem, že je čas odejít na pivo s Mírou, kde jsme Mirčiny teorie dovedli k dokonalosti.

Kreativita každopádně, ač je podmíněna vlohami, nepřichází ani pak sama. Aby člověk něco vytvořil, musí myslet. Nové věci vznikají v potu tváře - ať se jedná o chemické vzorce, modely řízení podniku nebo skládání hudby. Bohužel to platí i co se týká blogování. Tvůrčí krize přichází zejména s pravidelným řádem (a jsme zase u těch Němců). Každý den osmapůlka v práci je kreativity spolehlivý zabiják. Chce to nějaké vzrůšo. Do středy musím odevzdat Raport! Jawohl!

Popocafé...

Autorka tohoto blogu nemá ráda přehnané výmluvy, které většinou pouze zakrývají lenost bloggerů blogovat. Nicméně autorka tohoto blogu by také předem ráda uvedla, že neměla v posledním měsíci čas blogovat, jelikož
a) odvezdávala diplomku
b) obhajovala diplomku
c) hledala si práci
d) šílela, že nesežene práci
e) našla práci
f) začala pracovat, a konečně
g) šílí, že nezvládne práci.

Takže vše je v naprostém pořádku a věci jsou zase při starém. Nakonec jsem nešla do veliké zahraniční kanceláře. Ani do velké české kanceláře. Nastoupila jsem, vedena citem (a panickou hrůzou, že neseženu žádnou práci), do malé rakouské kanceláře. Jelikož cit bývá poměrně slepý, začínám prozřívat teprve v průběhu pracovního procesu, zatím se však tamní poměry zdají all right. První překážkou k tomu, abych se stala naprosto loajálním zaměstnancem je, že jediný přístroj na kávu je Nespresso, a náplně si musíme kupovat sami. Toto je velký problém a budu se ho snažit s časem řešit. Zřejmě si koupím kelímky na kávu a budu si vařit espresso s mlékem na cestu do práce do metra, kde se stejně jako krtek nudím.

Jako nová koncipientka se mnou do práce nastoupila Mirka. Mirka je rodilá mluvčí německého jazyka, je hrozně společenská a chytrá. Má LLM a je JUDr. Bohužel taky má přítele.

Míra si včera koupil HTC Desire, takže mám víkend pro sebe. Zrovna si chatuje s kamarádem.

Odkaz

Můžu vytvořit nekonečný řetězec odkazů na svoji osobu? Nevím, vpravo ale jeden je. Jsem slavná. Gratuluju si :)