18.12.10

Výlet

Zatímco v kuchyni bublají opět kosti na vývar, je čas osvěžit svou webovou prezentaci novými zážitky.

Ve čtvrtek se konal náš pracovní vánoční večírek ve Vídni. Po hodině v práci jsme tedy ve čtvrtečním dopoledni vypnuly počítače a vyrazily v silné sestavě reprezentovat českou pobočku naší kanceláře. Bylo nás celkem pět. Martina, Jana - sekretářky, a tři koncipientky - já, Mirka a Iva. Do hlavního města Rakouska jsme se přesouvaly pět hodin vlakem Eurocity. Potvrdily se mé zkušenosti s tímto typem železniční dopravy, a to, že až na rychlost a "nové" sedačky žádný nadstandart nenabízí. Standartně bylo ve vlaku zima a standartně vlakové záchodky buďto nefungovaly, nebo byly, no...špinavé. Nicméně jsme dorazily bez zpoždění a obohaceny zejména Ivinými historkami ze života. Přesun metrem do hotelu proběhl také bez překážek a tak nám již od pěti večer nic nebránilo plně se věnovat přípravě na tu velkou večerní událost.

Událost byla fajn - zejména proti tomu, jak jsem z ní byla dopředu vyděšená. Nejdřív nás tedy organizátoři donutili svléknout si kabáty, aby nás mohli téměř polonahé nahnat přes otevřený dvůr do ledové místnosti s výstavou nějakého rakouského pána, který proslul tím, že byl mentálně retardovaný, a tudíž asi nějak cool. Jeho umění mě vůbec nezaujalo, i proto, že jsem měla velký hlad, a tak jsem byla ráda, když nás nahnali zpět do "ateliéru" k našim stolům s pečlivě připraveným zasedacím pořádkem, a poté, co jsme si vyslechli nad očekávání hezký projev, začali servírovat předkrmy. Ty byly chuťově velmi intenzivní, na pohled zajímavé a v italském duchu. Další (dva) chody probíhaly formou bufetu - nejprve různé teplé variace mas (ryby, roastbeef, kuřecí po indicku), zeleniny a polenty, a poté dezerty, z nichž jsem ochutnala jen vanilkovou zmrzlinu s ovocnými polevami. Ve dvanáct nás opět minibusy odvezly zpět do hotelu, kde jsem s velikou úlevou zapadla do postele a spala do půl deváté. Po deváté ráno jsme měly s děvčaty sraz na snídani, volném to pokračování večerní žranice. Původně jsme se chtěly nasnídat rychle a proběhnout si ještě alespoň kus Vídně, samozřejmě jsme ale podlehly nástrahám bufetu a protáhly brunch do půl jedenácté. Takže už zbyl čas jen nakoupit suvenýry a vyjet na nádraží. Cesta zpět utekla stejně rychle, jako tam, a konverzace se nesla ve stejném, na můj vkus holt až příliš feministicky laděném, duchu.

Proto byla večerní rozlučka s Evou a Marion, skvělými děvčaty, které znám z Innsbrucku, moc příjemným osvěžením. I když ten jejich Erasmus v Praze utekl asi pětkrát rychleji, než jsem chtěla.

Dneska jsem si rozbalila svůj dárek k vánocům - tlakáč od Tefalu, a uvařila v něm k obědu kuřecí stehna se zeleninou. Teď pak už asi čtvrtou hodinou vyvářím své oblíbené telecí kosti a snažím se vytvořit ten výše zmíněný vývar - i když bych se měla snažit spís vytvořit rígo :)

11.12.10

Jak přežít vánoce - aneb vánoce v hlavě

Tak obecně prý platí, že vánoce jsou obdobím klidu, rozjímání, domácí pohody a všudypřítomné lásky. Že dáme všem najevo, jak moc je milujeme nejlépe tím, že nakoupíme dárky, jejichž cenu budeme splácet po několik měsíců, budeme desítky hodin šůrovat obydlí až do mikroskopické čistoty a na konci se na sebe budeme zubit pod stromečkem a extaticky prožívat radost z darů.

To jsou samozřejmě naprosté kecy.

Anebo jinak. Svátky mají svou podstatu a tradici, a určitě na tom všem něco je. Ale určitě nejsem sama, kdo tak nějak tuší, že něco na těch celých vánocích je ztuchlého. To něco je těžko popsatelný tlak společnosti, který nás všechny provází na každém kroku a stahuje k průměru. Nenápadně nám krade naše vlastní touhy a nápady, a po krůčkách nás pasuje do jedné šablony. Zvláštní sociální jev, který se projevuje v naší pracovní kariéře, struktuře výdajů domácnosti, trávení volného času i vztazích s přáteli. Na vánoce pak tato pravidla říkají, že musíme být dokonalí - mít perfektní dárky, skvělou večeři, dokonale čistý byt a k tomu ještě, a hlavně, se mít rádi. Jako výsledek v období vánočních svátků polovina lidí dostane tiky a druhá deprese a hysterické záchvaty z toho, co všechno se nepovedlo/nestihlo, a většina se těší, aby už to šílenství proboha bylo skrku.

Vánoce jsou křesťanský symbol, a i když jsem toho z Bible moc nepřečetla, tuším, že mimojiné mají značit naději a nový začátek. Proto bych chtěla všem, kteří dočetli až sem, popřát, aby tentokrát tohle období strávili tak, jak opravdu chtějí. Aby si nenechali tím obecným průměrem diktovat, co mají a co musí. Aby si uvědomili svoji krásu a hodnotu toho, co přinášejí na tento svět, a čím jsou ostatním vzácní. Zastavme se na chvíli, poslouchejme se, a buďme prostě rádi, že jsme - udělejme si takové naše vánoce v hlavě.