22.12.09

Naše fakulta...

Je plná borců...alespoň podle dnešních prváků. A mé srdce hlásá: S takovouhle nápaditou mládeží nás čekají jen světlé zítřky.

Try JibJab Sendables® eCards today!

11.12.09

Itálie

Tak na tohle místo pojedeme zítra na týden...jen aby nasněžilo...zatím předpověď vypadá pozitivně :)














14.11.09

Uplynulý týden (ve vědě a technice)

Tento post se bude ubírat, jak již název napovídá, v duchu možná již neexistujícího pořadu ČRO 1 Radiožurnálu. Tak tedy, co přinesl tento týden do mého života zajímavého?

V pondělí se konala na PF UK v místnosti s Horákovou (38) mimořádně podněcující diskuse s (tituly se nezaobírám) Tomášem Halíkem (ok, asi prof.) a Jiřím Paynem (taky toho má dost, min. doktor). Téma: 20 let od revoluce. Pořádala to ELSA a ráda bych tímto vzdala hold tomu, kdo vymyslel pozvat právě tyhle dva. Před seminářem jsem pojedla crocodile sandwich s tuňákem a vejci moudře vyhrabaný ze zadních řad menzovního chlaďáku (tam jsou až o pět dní čerstvější) a připravila se na příjem myšlenek.

Bohužel jsem si nedělala poznámky, ale stručně k tomu, co mi uvízlo:

17. listopad byl organizovanou demonstrací a bylo to hrozně složitý a na průběh měly zásadní vliv tři skupiny napojené na KSČ, jedna pro revoluci, jedna proti revoluci (ty byly pro použití násilí) a jedna, které se naštěstí podařilo plánovaným, a některými chtěným velkým násilnostem zabránit

tuňák v krku a pach jarní cibulky v ústech

Jiří Payne má znalosti práva a právní filozofie, které by my mohli závidět nejspíš všichni absolventi právnických fakult v ČR. Tyto znalosti podle toho, co říkal, načerpal (už jako jaderný fyzik) během své kotelnické kariéry v rámci tzv. Patočkovy univerzity v osmdesátých letech. Patočkova univerzita byl nejen mimořádně důmyslný systém přednášek zejména zahraničních humanitně a společenskovědních kapacit a pražských kotelen, v nichž se ze skříněk na topičovy nástroje a svršky stávaly police na knihy a které následně fungovaly jako knihovny odborné literatury, každá specializovaná na jiný obor. Na Patočkově univerzitě fungoval pro osoby, jimž bylo na oficiálních školách v ČR znemožněno studovat systém zkoušek, přednášek a prací (v pražských bytech) a podařilo se jí uzavřít smlouvu o AKREDITACI s anglickou Cambridge. Takže po naší zemi chodí pár bývalých kotelníků s diplomem z jedné z nejprestižnějších univerzit na světě. Chce se trošku se zklamáním poznamenat, že za dvacet let jsme se dopracovali od Cambridge k Užhorodu. Ale to je samozřejmě velké zobecnění. (BTW Tomáš Halík na toto konto poznamenal "No Plzeň to nebyla" a sklidil souhlasný smích publika. A moji polohlasnou poznámku "To bylo laciné").

A když už jsme u TH, krátce bych zmínila, co on na revoluci a uplynulých dvacet let. No, tak, Tomáš Halík věnoval zhruba polovinu svého vystoupení vyjádření své nenávisti Václava Klause a všech způsobů, jakými pošpinil a zničil vše, co v této zemi stálo za to. Ukončil to emotivním prohlášením, že všechno by mu odpustil, ale strašení sudetskými Němci (míněno v souvislosti s vyjímkou z LS pro ČR) jen proto, aby na jím zdevastovanou ČR konečně nedopadlo světlo z Bruselu, to už byla poslední kapka.

Kdybych nebyla úplně mimo a věděla už na začátku, že Jiří Payne je volební lídr Svobodných (nj, Innsbruck mě trošičku informačně izoloval, ups :)), brala bych páně profesorův projev rovnou jako prudění do Payna. Jenže to jsem nevěděla a čučela jsem s otevřenou pusou, kde se v téhle mojí morální autoritě bere taková zloba. Měla jsem chuť odejít, páč se mi z toho udělalo dost zle. Ještě, že jsem to neudělala, přišla bych o druhou část.

Jiří Payne se předvedl jako machr a celou tu nenávistnou kampaň přešel mlčením, vyprávěl o Patočkovi, hodnotách, právu a revoluci, i když ho i v průběhu prof. Halík pošťuchoval ("já jsem se o něm (Klaus) přel se svými přáteli, ale oni se ho přestali všichni už zastávat a já se teď nemám s kým hádat, tak jsem čekal, že třeba s vámi, haha)"

No nakonec se pánové shodli na tom, co nám jako studentstvu poradil dr. Payne (Největší síla mladých lidí je ve schopnosti nadchnout se pro dobrou věc a strhnout ostatní). A pokračovali krátkou diskusí se studenty v kanceláři ELSA.

Tak to bychom měli pondělí z vědy. Nějak se nám ta reportáž protáhla.

Ve středu jsem vyrazila na novou stáž na soud do Brna. Bylo to docela náročné, já v Brně ještě takhle sama nikdy nebyla. Jede se tam dvě a půl hodiny autobusem. V Brně mají velké náměstí Svobody a když jsem přijela, tak pro mne na uvítanou tam měli zrovna Svatomartinské slavnosti a všude tam chodili lidi s malými sklenkami s mladým vínem a byli veselí a bylo to moc pěkné. Ten soud, kde jsem je docela vysoký. Protože má hodně pater, říká se o něm, že je vlastně nejvyšší. Rozhodně se tam ale věci dělají správně, tak mu říkají správný. Ale ten člověk, co psal ten název na jejich ceduli asi neuměl pravopis, protože ho pojmenoval správní. A už se to, jak jsem zatím viděla, uchytilo. Byla jsem tam i ve čtvrtek a ve čt. večer jela do Prahy autobusem Student Agency zase, kde pouštěli film Jízda, který jsem ještě neviděla, tak jsem byla ráda. Tedy žádná sláva film, ale trochu kultovní asi je tak proč se nepodívat.

Včera jsem měla od devíti jít do školy, ale když jsem v devět vylezla z postele, smířila jsem se s tím, že to asi prostě nestihnu. Dorazila jsem na blokovou výuku v jedenáct a stihla tak alespoň druhou polovinu pravidelného pátečního německého bloku. Ten předmět, na který teď chodím, se věnuje mezinárnodním obchodním transakcím, řešíme platební styk nebo taky (včera) jak se kupují obchodní lodě a že každá loď má svoji společnost a většina nákladních lodí pluje kvůli daním pod německou vlajkou a druhej stát s nejvíc loděma je Švýcarsko.

No a včera večer mě Míra pozval na Tuhoně do kina. Tak říká Michaelovi Jacksonovi. A pak jsme hráli Starcraft. Jako každý večer :)

17.9.09

Pozkouškové uvolnění poměrů

Jsem zpět, tedy zpět v normálním životním vzorci. Jelikož se mi v pondělí podařilo složit a tak nějak ukecat zkoušku z práva finančního.

A mám pocit, že čím jsem starší, tím víc beru zkoušky jako možnost popovídat si alespoň na chvilku s vyučujícím face to face, což je při jiných příležitostech na naší Alma Mater prakticky nemožné. A čím dál víc je mi nebohých vyučujících líto, když vidím jejich rezignované pohledy nad naší nezaujatostí a nevědomostí, tu trapnou atmosféru z nervozity zkoušených a hlavně totální znuděnost zkoušejících. Musím říct, že jim tu jejich úlohu opravdu nezávidím. Taky by se mi nechtělo polovinu pracovní doby poslouchat výplody stovek právnických polotovarů. Ale, to, že obdivuji ty, kteří jsou schopni trpělivě poslouchat, neznamená, že nemám nic proti těm, kteří jsou na studenty zbytečně protivní. Prostě jen, respect, nemají to jednoduché.

Předevčírem večer se nám podařilo zapnout TV ve chvíli, kdy se vysílaly Otázky Václava Hlo/Moravce speciál s pěti šéfy našich nejsilnějších stran. A kdybych mohla, tak tento pořad navrhnu na vítěze televizní ceny za nejlepší live estrádu roku. Nevím, zda to bylo už celkovou vyčerpaností, ale při pohledu na tu ubohou partičku se nešlo než smát. Rudilící Topolánek s gulami a bez osobnosti vyřvával (nutno říct, že alespoň fakta) moderátor nemoderátor, papaláši vpravo - komouš Filip a marsocialista Paroub se na svých židličkách rozvalovali jako kdyby jim zlaté časy normalizace teprv začínaly a Zelený Liška prostě nemohl nepřipomínat kritika pořadů monitorujících vývoj počasí ze sklepácké Bible Jiřího. Paroubkovi se úspěšně podařilo neříct za celou dobu vůbec nic a urazit úplně všechny a Václav Moravec připomínal spíš vychovatele v pomocné škole, než moderátora diskuze politické elity národa. Kažodpádně musím říct, že tímto přenosem si u mne Televize veřejné služby docela šplhla a hned se mi koncesionářské poplatky budou platit radostněji.

Houba se opřel do Kabátů a karikatur sebe sama, které si je šly poslechnout. Inu, nebyla jsem, ale jednu tuhle karikaturu znám a neřekla bych, že je to tak moc odsouzeníhodný počin. Ostatně minulý týden jsem se náhodou docela zdržela se Stáňou na koncertu emokapely Imodia, bylo to veselé, a...no, vyrovnávat se s tím, že někdo, kdo vás ani trochu nezná, před vámi prohlásí Imodium za sračky pro nadržený čtrnáctky a podívá se na vás jak na největší odpad není (v situaci, kdy se jen snažíte se nezbláznit z práce a učení) dvakrát příjemné. Chci říct, spousta lidí vkus nemá. A spousta těch, kteří by měli na to "opravdu kvalitní věci" poslouchat (ok, třeba já mám neskromný pocit, že hudbě někdy i rozumim) na to rezignuje ve prospěch jednoduchých zážitků. Jako třeba sledování Vojtka v koženym kabátu, jak si hraje na rockera. Nebo Honzy Nedvěda nebo homosexuálních emíčů Imodium. Nebo tý nahý baby, co fotila předevčírem lechtivé fotografie deset metrů proti oknům naši kanceláře :))

8.9.09

Veselá čísla

Pro zasmání tři čísla: navržený rozpočet čítá schodek 231 miliard. Vzrostly důchody, sociální dávky, výdaje na politiku zaměstnanosti, na dopravu, šetří se například na učitelích. Výše státního dluhu dosáhne 1,35 bilionu, jen na úrocích zaplatíme příští rok 68 miliard. Že se učím zrovna finanční právo a to, že existuje jakýsi princip "dlouhodobé vyrovnanosti státního rozpočtu". Hm asi zajdu na katedru navrhnout nový...u nás už platí dost dlouho "prožrat co se dá, dokud to jde".

Pěkný večer :)

2.9.09

Veřejná láska a novinářská etika

Novinářská etika je pojem, který jsem poprvé zaslechla z úst Stáni. Jsou to téměř nehmatné normy, které ukazují, co je v novinářské branži ještě vkusné, a co už zavání hrubostí a "bulvárnem".

Zaujal mne nápad Reflexu uveřejnit, po obdobném portrétu JXD s jeho snoubenkou, na titulce fotomontáž těla Jiřího Paroubka s manželkou Petrou ve stejné pozici. Nutno dodat, že jde o napodobeninu legendární fotografie Johna Lennona a Yoko Ono. Nejdřív jsem vesele zajásala nad schopností společenského týdeníku Reflex zaujmout a pobavit, zparodovat snahu Paroubkovic dua vetřít se voličům do všech možných míst zuby nehty. Pak jsem si pátrala dál: Původní fotografie, která se v roce 1980 objevila na titulce časopisu Rolling Stone, vznikla pět hodin před smrtí Johna Lennona. Fotografka Annie Leibovitzová přijela toho dne za manželi Lennonovými fotit na titulku pouze Johna, ten ale trval na tom, aby na portrétu byla i jeho žena. Fotografie je velmi silným vyjádřením jejich vztahu a pět hodin po svém vzniku získala ještě daleko hlubší význam, když střely vypálené sociopatem Markem Chapmanem ukončily život jednoho z nejvýznamnějších umělců dvacátého století. Tak osud zamíchal kartami v životě největší osobnosti bývalých Beatles osmého prosince 1980 v New Yorku.

V srpnu 2009, o téměř třicet let později, v jedné malé zemi ve středu Evropy, je tento symbol silné lásky a lidské velikosti parodován, zesměšňován a využíván, aniž by někdo slovem upozornil na jeho původní význam. Jiří Paroubek a jeho Petra se českým novinářům jistě ubrání, nakonec ještě z celé akce vytřískají, co půjde. Kdo ale ubrání symboly?

1.9.09

Nový blog?

Po dvouměsíční pauze jsem neodolala a rozhodla se začít blogovat znovu. Koncepce není jasná, obsah bude standartně blogovací - názory, myšlenky a rádobyvtipné či zajímavé historky podivínské autorky. Rozhodla jsem se snažit se psát uhlazeněji a přehledněji, prostě dávat si víc pozor na styl. Přeji všem (včetně sebe) příjemnou zábavu.