19.4.13

Makedonie. Část II - Skopje.

Ve Skopji jsme se ubytovali v hostelu Atlantik. Nacházel se asi čtvrt hodiny chůze od centra města, což se mi zdálo docela daleko. Hostel nás nadchnul. Vedl ho trochu starší manželský pár. Pan Ljupco mluvil dobře anglicky, jeho paní se s námi snažila komunikovat pomalu makedonsky, takže jsme si moc nepokecali. Ale vždycky se na nás smála. Hostel byl čistý jako klícka a extrémně útulný. Skoro jako hotel. Všechno bylo sice trošku maličké, ale roztomilé. Poté, co jsme si s pomocí hostitelů nanosili dovnitř zavazadla, jsme se připravili na prozkoumání hlavního města Makedonie. Dostali jsme mapu, abychom trefili do centra. Seznam památek nebyl příliš dlouhý. Vzhledem k tomu, že jsme na Skopji měli jeden den, nám to vůbec nevadilo. Na kopec s výhledem jsme nechtěli, ani na jezero Matka. Po informacích o městě následovala bratroslovanská diskuse.

Ljupco: Pil jste naše pivo?
Míra: Ne, ale měl jsem Jelena...
Ljupco: Jelena? Musíte zkusit Skopsko.

Toto je pivo Jelen
Toto je lahvové pivo Skopsko

 Ljupco nám vysvětlil, že Jelen není pivo (něco jako když Míra mluví o Gambrinusu), a že jediným nápojem hodným takového označení je Skopsko. A poslal nás se najíst do nedaleké restaurace. Že prý je "famous for the liver". Míra tedy dostal za úkol dát si Teleški džiger - telecí játra. Mně byla doporučena klasika, uvijač pilaški - grilovaný kuřecí závitek s náplní. Slovo "uvijač" mě fascinuje. Zní jako nějaký střevní parazit...dávala jsem si ho pak ještě hodněkrát, a zkusila jsem i svinski. Restaurace na první pohled vypadala jako jídelna - jednoduché stolky s ubrusy a židle, konstrukcí stánkovitého typu. Byla plná místních a menu bylo jen v cyrilici. Příležitost procvičit azbuku - tentokrát načisto. Úspěšně jsme objednali a dokonce vše, co jsme chtěli, včetně salátu a nápojů. Míra si pochvaloval játra, tedy ta grilovaná, o svých se pochopitelně nezmiňoval. Mne zaujalo, že číšníci chodí, i v takovéto řekněme prostší restauraci, v kalhotách a bílých košilích, a přes ruku mají přehozený látkový ubrousek. Na konci nás zaujala cena. Na účtence jsme měli všehovšudy sakum prásk v přepočtu asi 200 Korun. Mírova játra stála zhruba 40, včetně hranolků. Oproti Srbsku polovina. Oproti Budapešti...radši ani nemluvit. Názor že Makedonie je ráj foodturistů, už se nám od té doby jen potvrzoval. A naše putování se tak definitivně změnilo ve vyjídací tábor.

Me and the fontána s "Mužem na koni" co vůbec nemá připomínat Alexandra Makedonského.
 
Ještě jednou u mé oblíbené fontány - detail s roztomilým lvem.

Fotografie pro ČAK.
Ve zbylém čase jsme si prošli Skopji. Zjistili jsme zajímavý trend. Hodně jsou tam znát investice do infrastruktury, dálnice se staví...ale snad ještě víc se staví sochy mužů na koni v brňání. A sochy mužů na koni bez brňání. A prostě čehokoliv, jen aby to vypadalo....historicky...a mocně...vypadá to zoufale. Ne, že bych se od barevně svítící fontány s alevůbecnealexandrem byla schopná odtrhnout. Vlastně, nakonec snad byla ta fontána na celé Skopji nejhezčí. V té záplavě soch nových kamenných "památek" se dá jen těžko vyznat. A ani najít nějaký další pěkný podnik, kavárnu, nebo bar, se nám na vlastní pěst nepoštěstilo. Zato nepěknou restauraci, tu jsme našli - poblíž místní pevnosti. Do hostelu jsme se vraceli s rozporuplnými pocity. V krámku přes ulici jsme si k velké radosti zakoupili vychlazené Skopsko, dokonce jsme objevili Skopsko - Radler.
Na pěkném dvorečku našeho hostelu byl stolek a pár židliček. Třímajíc v ruce (kupodivu nikoliv bílou) igelitku s nákupem jsme si na to posezení brousili zuby. Jenže bylo obsazeno. Seděl tam Ljupce s manželkou a pár hostů. Ljupce hned vstal a usadil nás, že už stejně musejí jít domů, kde na ně čeká malá dcera. Přisedli jsme, a zapředli rozhovor. Zůstali jsme tedy u stolku čtyři. S námi sedící pár byli angličané - Anthony a děvče jménem Chris. Vydrželi jsme vést jeden z nejzajímavějších rozhovorů, asi v mém životě. Pracují v Londýně a na Balkán se dostali letecky do Albánie, zpátky poletí ze Soluně. Backpackeři. Projeli už Albánii a Černou Horu, všude se dopravují místní dopravou - cestují bez auta. Když si nevědí rady s cestou, zeptají se na ulici. Na dopravní spojení se ptají v hostelech. Ten jejich způsob cestování mi přišel nesmírně odvážný a efektivní. Ale když už popáté opakovali, že musejí jít spát, aby ráno v půl osmé stihli autobus k jezeru, tak se mi tolik efektivní přestal zdát. Ještě než opravdu odešli spát, Anthony nám doporučil místo, kde přespat v Ohridu, kam jsme měli další den namířeno. Apartmány Valentin. Jen za pět Eur na osobu/noc. Super.
Ve Skopji se spalo skvěle. Ráno nám naši hostitelé koupili ke snídani Bjurek. Tuto dietní záležitost jsem již znala z Bulharska, co jsem ovšem neznala, bylo její zapíjení jogurtem. Prý klasická makedonská snídaně. Jsou to drsňáci, ti Makedonci :)
Sbalili jsme si a nachystali na cestu do Ohridu. Manželé Georgijevských nám pomohli nanosit věci do auta, a jelo se :)

9.3.13

Makedonie. Část I - úvod.

Přítomnost není nějak barevná, je tedy čas si na tomto blogu trochu zacestovat - v čase i prostoru. Vydejme se na Balkán. Aby byl zážitek kompaktní, doporučuji pustit si ke čtení pořádnou makedonskou muziku.
Je konec září 2012 a my tři - já, Míra a Ford (bez Pípy, kterého jsme ztratili v Terezíně, RIP), se valíme po dálnici ze Srbského Niše do Skopje v Makedonii. Je brzké odpoledne a dle teploměru je venku 32 stupňů. Slunce je pro středoevropana (tedy mě) nepříjemně silné. Máme za sebou jedno odpoledne a noc v Budapešti, a další odpoledne a noc v provinčním centru jižního Srbska, ve městě zvaném Niš.
Domy v Budapešti  jsou velké. Asi tam žili velcí lidé. A taky jim je navrhovali architekti z Vídně.

Srbské jídlo! A dokonce na fotce zbylo místo i na Jelena.
Niš nás příjemně překvapil - včera, v neděli večer, zde bylo v centru více než živo. A byla znát přítomnost kapitálu. My jsme ocenili zejména: grilovaná masa, bílý chleba a spoustu zeleniny za skvělé ceny v restauraci co se jmenovala Kot Rajka. Pivo se jmenovalo Jelen.
FYROM v celé své kráse, zde pro lepší orientaci na mapě se zbytkem FYu, tedy bývalé Jugoslávie.
V autě si dlouhou cestu krátím čtením informací z průvodců i z internetu. Zjišťuji, že Makedonie je zemí trošku matoucí. Jednak nikdo nečeká na Balkáně zemi, která nemá moře - to se na poloostrov jaksi nesluší. Makedonci by ovšem dodali, že moře historicky měli. Což souvisí s další zapeklitou věcí - makedonskou identitou. Jsme totiž na Balkáně, kde nic není tak jednoduché a přímočaré jako ve střední Evropě. Staletí válek a sporů se na tomto cípu Evropy podepsala nesmazatelným písmem. Od Záhřebu níž máte pocit, že ať už začnete zkoumat jakýkoli kus místní historie, narazíte na následující model: válka, obsazení, genocida, vzpoura, osvobození, válka, obsazení, a takhle alespoň pětkrát za sebou... Půda je zde zkrátka horká.
Vlevo nahoře: starověká Makedonie, okolo 350 př. n. l. Vpravo nahoře: římská provincie Makedonie.
Vlevo dole: šrafovaně přibližné hranice - Byzantská provincie. Vpravo dole Makedonie za vlády Otomanů (trvala přes 600 let, až do roku 1922) (via Wikipedia)


Na mnoha mapách se Makedonie označuje jako FYROM. Toto není slovo makedonského nebo snad řeckého původu, jak jsem si původně myslela. Jde o vyjádření sporu, který se táhne již po staletí mezi Řeckem a Makedonií o samotné označení Makedonie. Nejde zde jen o název, ale i o historickou relevanci, která se k tomuto pojmu vztahuje. Makedonie má díky Řecku s mezinárodním uznáním značný problém, a proto je někdy označována poetickou zkratkou sousloví "Former Yugoslavian Republic of Macedonia" (Bývalá jugoslávská republika Makedonie) - FYROM. My jsme pro naše účely toto označení ignorovali.
K etniku bych dodala, že etničtí Makedonci skutečně jsou jugoslávci, tedy jiho-slované. V některých regionech jsou dokonce světlovlasí a modroocí, většinou však tmavovlasí, menší postavy a kulatého obličeje.
Obrázek znázorňující některé slavné Makedonce. Neznám ani jednoho :)

Ještě musím napsat, čím jsme jeli na jih vyzbrojeni. Inu, v prodejně Kiwi v Jungmannově ulici jsem zakoupila mapu a průvodce Western Balkans od Lonely planet. Pak jsem měla od Stáni vypůjčeny dva origoš makedonské průvodce po Makedonii. Jeden obecný a jeden jen o klášterech. Jinak vzhledem k tomu, že v ČR v té době panovala prohibice, jsme s sebou žádný alkohol nevezli. Ostatně dovoz zboží, které je předmětem spotřební daně z ČR (EU) na Balkán je stonásobně blbější vození dříví do lesa.
A proč jsme se rozhodli vážit přes tisíc kilometrů autem zrovna do Makedonie? Chtěla jsem se tam podívat, protože jsem poměrně nedávno zjistila, že můj děda z tátovy strany odešel do Československa z Makedonie v padesátých letech v důsledku občanské války. Pocházel z vesnice Buf nacházející se na jihu země, jižně od Bitoly, v horách a blízkosti makedonsko-řeckých hranic. Krom tohoto a toho, že to byl horník, o něm skoro nic nevím. Každopádně Buf, neboli Bouf, je dneska skoro vylidněn. Většina tamních Makedonců se rozutekla kvůli vleklým konfliktům po celém světě. Hodně jich je v Kanadě a v USA. Pár chlapců založilo kapelu Boys from Bouf, jejíž kanál jsem čtenáři vnutila k poslechu odkazem na začátku.
Jak jsme tak jeli, směrem na jih stoupala nejen teplota, ale i četnost minaretů a tedy mešit. Projeli jsme srbsko-makedonskou hranici, a přišlo první makedonské mýto. A protože Dináry v naší peněžence byly srbské, zaplatili jsme pánovi dvacet Euro Centů.
Vítejte v Makedonské republice. Tady o FYROMu těžko uslyšíte :)
Jak jsem si všimla, cedule na silnicích byly dvojité - nápisy jak v cyrilicí, tak latinkou. Příležitost nanečisto procvičit azbuku:) Po příjezdu do Skopje jsme zjistili, že Mondeo je do rozměrů vysoko nad místní normou. Po obvyklých komplikacích, zahrnujících handrkování se s místním Albáncem (menšina, kterou poznáte...stejně, jako poznáte Romy v Rumunsku), který se dožadoval tvrdé měny poté, co nám na křižovatce oplácal přední sklo houbou namočenou v jarové vodě, a samozřejmě trošku bloudění a trable s tím, kam našeho drobečka zaparkovat, jsme dojeli do hostelu, který vytipoval večer předtím Míra. A o něm více příště. Aby to vyprávění nebylo až moc akční.