Ljupco: Pil jste naše pivo?
Míra: Ne, ale měl jsem Jelena...
Ljupco: Jelena? Musíte zkusit Skopsko.
![]() |
Toto je pivo Jelen |
Toto je lahvové pivo Skopsko |
Ljupco nám vysvětlil, že Jelen není pivo (něco jako když Míra mluví o Gambrinusu), a že jediným nápojem hodným takového označení je Skopsko. A poslal nás se najíst do nedaleké restaurace. Že prý je "famous for the liver". Míra tedy dostal za úkol dát si Teleški džiger - telecí játra. Mně byla doporučena klasika, uvijač pilaški - grilovaný kuřecí závitek s náplní. Slovo "uvijač" mě fascinuje. Zní jako nějaký střevní parazit...dávala jsem si ho pak ještě hodněkrát, a zkusila jsem i svinski. Restaurace na první pohled vypadala jako jídelna - jednoduché stolky s ubrusy a židle, konstrukcí stánkovitého typu. Byla plná místních a menu bylo jen v cyrilici. Příležitost procvičit azbuku - tentokrát načisto. Úspěšně jsme objednali a dokonce vše, co jsme chtěli, včetně salátu a nápojů. Míra si pochvaloval játra, tedy ta grilovaná, o svých se pochopitelně nezmiňoval. Mne zaujalo, že číšníci chodí, i v takovéto řekněme prostší restauraci, v kalhotách a bílých košilích, a přes ruku mají přehozený látkový ubrousek. Na konci nás zaujala cena. Na účtence jsme měli všehovšudy sakum prásk v přepočtu asi 200 Korun. Mírova játra stála zhruba 40, včetně hranolků. Oproti Srbsku polovina. Oproti Budapešti...radši ani nemluvit. Názor že Makedonie je ráj foodturistů, už se nám od té doby jen potvrzoval. A naše putování se tak definitivně změnilo ve vyjídací tábor.
Me and the fontána s "Mužem na koni" co vůbec nemá připomínat Alexandra Makedonského. |
Ještě jednou u mé oblíbené fontány - detail s roztomilým lvem. |
Fotografie pro ČAK. |
Na pěkném dvorečku našeho hostelu byl stolek a pár židliček. Třímajíc v ruce (kupodivu nikoliv bílou) igelitku s nákupem jsme si na to posezení brousili zuby. Jenže bylo obsazeno. Seděl tam Ljupce s manželkou a pár hostů. Ljupce hned vstal a usadil nás, že už stejně musejí jít domů, kde na ně čeká malá dcera. Přisedli jsme, a zapředli rozhovor. Zůstali jsme tedy u stolku čtyři. S námi sedící pár byli angličané - Anthony a děvče jménem Chris. Vydrželi jsme vést jeden z nejzajímavějších rozhovorů, asi v mém životě. Pracují v Londýně a na Balkán se dostali letecky do Albánie, zpátky poletí ze Soluně. Backpackeři. Projeli už Albánii a Černou Horu, všude se dopravují místní dopravou - cestují bez auta. Když si nevědí rady s cestou, zeptají se na ulici. Na dopravní spojení se ptají v hostelech. Ten jejich způsob cestování mi přišel nesmírně odvážný a efektivní. Ale když už popáté opakovali, že musejí jít spát, aby ráno v půl osmé stihli autobus k jezeru, tak se mi tolik efektivní přestal zdát. Ještě než opravdu odešli spát, Anthony nám doporučil místo, kde přespat v Ohridu, kam jsme měli další den namířeno. Apartmány Valentin. Jen za pět Eur na osobu/noc. Super.
Ve Skopji se spalo skvěle. Ráno nám naši hostitelé koupili ke snídani Bjurek. Tuto dietní záležitost jsem již znala z Bulharska, co jsem ovšem neznala, bylo její zapíjení jogurtem. Prý klasická makedonská snídaně. Jsou to drsňáci, ti Makedonci :)
Sbalili jsme si a nachystali na cestu do Ohridu. Manželé Georgijevských nám pomohli nanosit věci do auta, a jelo se :)
Žádné komentáře:
Okomentovat